11. 4. 2013

WinUAE v praxi - pro hráče


Je to už hodně let, co jsem se začal zabývat Amigou na vyšší úrovni, než jen "vložit disketu a zapnout". Postupně jsem odhaloval komplikovaná a vznešená zákoutí tohoto stroje, kdy jsem podlehl jeho kráse naplno. Začal jsem šířit Slovo mezi nevěřící a mnoho začalo Amigu následovat. Mělo to jeden háček. Fyzickou Amigu vlastní málokdo a je skoro vždy jednodušší sáhnout po emulátoru, tedy WinUAE. Jenže tady je právě trošku háček - nastavení tohoto emulátoru může být komplikované a může mnohé odradit. Proč to nemůže být tak snadné, jako třeba emulátor NESu? Jenom vybrat hru a hrát? Inu, kdyby byla Amiga konzole, tak by to tak asi šlo. Jenže Amiga je počítač a tak jeho emulace vyžaduje "trochu té péče".



Jednou možností je použít nějaké řešení ála Amiga Forever nebo Hoborgovy balíčky - to jsou zcela jistě plnohodnotné alternativy, avšak tak jako tak se v jistém bodě nevyhnete pocitu, že jste omezeni, svázání vůlí někoho jiného. A tak tedy přijde okamžik, kdy si člověk řekne "a dost" a začne se zabývat emulací trochu vážněji.

Určitou inspirací jsou také aktivity mých známých, kteří se snaží vyrobit "instalační balíčky" samotného OS, vyladěné k jejich spokojenosti. S mými chabými znalostmi jim nemohu konkurovat, ale za to rozumím jiné věci - hry. Je tomu tak pět let, co jsem sepsal návod na rozchození Amigy pod emulátorem WinUAE, který již pomohl pár (desítkám) lidem objevit krásy Amigy. A jelikož tento historický text dosud nebyl na mém blogu, rozhodl jsem se ho sem překopírovat.

Následující řádky jsou sice psané v době dávno minulé, ale jsou pořád relevantní. Obsah jsem modifikoval jen mírně. Nenechte se zmást použitou verzí WinUAE, i v té nejnovější platí pořád stejná pravidla a principy. Doufám, že bude amigistů přibývat, i kdyby měli tento skvělý stroj jen emulovat. Však ono tím se zvyšuje pravděpodobnost, že takový hráč zatouží po originále v jeho fyzické kráse ;).

Proto jsem sepsal návod, jak rozchodit WinUAE pro herní účely. Není dokonalý, ale pomůže nastartovat ty nejhlavnější věci. Samotný text jsem upravoval jen pietně, jelikož jeho platnost je momentálně beze změny.


...

Emulace Amigy patří mezi oříšky, na kterém si mnoho lidí vylámalo zuby, ačkoliv samotný postup je poměrně jednoduchý. Co je obtížnější je uvědomit si fungování Amigy jako takové, neboť Amiga, jako velice specifický osobní počítač, umí poněkud více věcí, než jen „Vložte cartridge / CD se hrou a zapněte přístroj“, ačkoliv jej mnoho lidí chce zprovoznit čistě z důvodu hraní her. Nejlepším emulátorem v současné době je bezesporu WinUAE. To je však emulátor opravdu komplexní, ve kterém se může nezkušený uživatel (jenž navíc nikdy nepřišel do kontaktu s Amigou) velmi rychle ztratit. Vývoj emulátoru je ale beze sporu nejpokročilejší v současné (a patrně i budoucí) době, takže se vyplatí trochu toho studia, abychom kvalitně emulovali a tím do budoucna vyřešili všechny své touhy po starých amigáckých peckách. Následující návod má k tomu pomoci, avšak předem upozorňuji, že není mým cílem popsat do detailu všechny prvky, ale naopak se budu soustředit na nejrychlejší a nejefektivnější řešení nejběžnějších problémů – a to od začátku do konce. Takže začneme.


První věc, kterou bychom si měli uvědomit, je vlastně požadavky od emulace. Určitě budeme chtít hrát hry, ale je rozdíl, jde-li nám o jednu konkrétní hru nebo rovnou celou sérii – a také jestli chceme rozchodit disketovou verzi hry, harddiskovou nebo hru z CD32.


Absolutně nejjednodušší je oddat se do rukou osvícených, kteří již vytvořili funkční emulační prostředí. Využijte práce páně Hoborga, který připravil vlastní balík s připravenými hrami, kdy pak pod Windows stačí jen poklikat na ikonku a hra se spustí a jede. Hoborg ale samozřejmě nemá k dispozici všechny hry ke stažení, takže jakmile narazíte na nějakou hru, kterou u sebe nemá, tak jste v pytli. Takže přišel čas si naemulovat Amigu sami. Ačkoliv bezesporu nejslavnější je Amiga 500, budeme se zabývat rovnou emulací Amigy 1200, která je lepší a kompatibilní bez problémů.


Budu počítat se třemi variantami emulace. Jednak budeme chtít spouštět hry z harddisku, to je jasné. Některé hry možná budete mít jenom na disketách, takže si probereme i tuto variantu. A občas se dostanete i k nějaké hře na CD32 – to bude poslední varianta.

Amiga není herní konzole, takže první věc, kterou se budeme zabývat je rozchození operačního systému. Jakkoliv to zní děsivě, tak je to velmi snadné. Workbench, jak se jmenuje operační prostředí systému, se dá sice splašit na disketách, ale naštěstí je na internetu řada předpřipravených instalací – distribucí Workbench, které se instalují rychle a snadno a hlavně – obsahují již předinstalované nejlepší a nejpopulárnější aplikace na Amize, čímž se další práce značně zjednodušuje. Moje oblíbená distribuce se jmenuje ClassicWB a mohu ji všem doporučit. Co tedy budeme potřebovat:

PC, alespoň 1 GHz a 256 MB RAM – to je opravdové minimum pro uspokojivou emulaci. Více paměti (zejména pod Windows XP) pomůže. Od dvou gigahertzů výše a 512 MB RAM je již emulace naprosto bezproblémová. Direct X 8 je nutnostní rovněž.


WinUAE – ačkoliv lze do budoucna počítat s updaty, aktuální verze je 1.4.3 a tak je krůček od dokonalosti – navíc se postup i ve vyšších verzích nebude příliš lišit. Lze stáhnout jak instalátor, tak ZIP balík, což doporučuji, nainstalujte nebo rozbalte archiv kamkoliv na disk – oblíbená cesta je C:\WinUAE\ .

Samotný balík z ClassicWB, který si stáhněte odsud. Nejlepší je určitě verze FULL – je rychlá, snadná, má hodně programů a zároveň jede i na Amigách s turbokartou – to v případě, že byste rádi svoje odladěné Workbench chtěli časem provozovat na reálné Amize. Stejně tak lze použít i release LITE verzi. Pokud si budete chtít hrát s Amigou více, zkuste časem i Advance(SP) verzi. P96 verze je Amiga s grafickou kartou Picasso – to lze již takřka hovořit o nahrazení Windows na PC – ale na to použijte raději novější OS (3.9). Tím se tady nebudu zabývat.

ROMku Amigy. Jmenovitě budeme potřebovat ROM 3.1 z Amigy 1200 a pak ROMku z CD32. Tohle se dá vytáhnout z reálné Amigy nebo stáhnout z internetu.

Disketu s Workbench 3.0 nebo 3.1. Ta se dá taky stáhnout z internetu (resp. její obraz ve formátu ADF).


Pokud toto všechno máme, můžeme se pustit do práce.




Jedna z prvních věcí, kterou si musíme v emulátoru nastavit, jsou cesty. Ty jsou sice defaultně nastavené, ale je dobré je zkontrolovat a podle libosti upravit. ROMky jsou standardně v podadresáři KICKSTARTS, já je mám rád přímo ve WinUAE, ale to není podstatné. Podstatné je tlačítko RESCAN ROMS. Pokud jste to doposud neudělali, je správný čas to udělat nyní. Rozbalte ROM Amigy 1200 a CD32 do příslušné složky a klikněte na RESCAN ROMS.




Quickstart je základ. Chytří autoři předpřipravili jakési šablony tak, abychom jen vybrali model Amigy a tím provedlo základní nastavení všech položek emulace. Takže vybereme model A1200.




Configurations jsou VELMI důležité. Zde si totiž uložíme jednotlivé nastavení našeho emulátoru. Na obrázku jsou moje konfiguráky – mám jich udělaných víc pro každou situaci. Někdy se totiž stane, že pro nějakou hru potřebuji specifické nastavení, které se liší od nějakého výchozího stavu. Takže upravím nastavení a to si pak uložím pod novým názvem. Pomocí tlačítka Save As vytvoříme nový konfigurák. Když konfigurák v menu vybereme a klikneme LOAD, tak se nahrají nastavení, které pak můžeme editovat – a pomocí SAVE opět uložit. Dejte si ale pozor, abyste si nepřepsali již existující, odladěný konfigurák. Dvojklikem v této tabulce rovnou spustíme emulaci. Mimochodem – tyto soubory najdete (dle nastavení cest) v \WinUAE\Configurations – poklikáním v této složce spustíte emulátor s nastavením.



Nyní si nastavíme CPU. Ponecháme prakticky všechny vlastnosti (které nám přednastavil Quickstart). Někdy Vám může nějaký program zařvat, že potřebuje FPU (matematický koprocesor – v reálné Amize formou extra zařízení) – to si zapnete v příslušné kolonce. Každopádně rychlost emulace je tak vysoká, že i když na reálné Amize by byla daná aplikace nepoužitelně pomalá bez FPU, na PC to bude rychlé. Podobně tak některé hry nebo aplikace mohou požadovat procesor 030 či jiný – vyberte jej tedy ze seznamu (68030 atd.). Ale na 99% na to nebudete muset sahat. Dále je dobré mít zaškrtnutý JIT – to je zkratka „Just in Time“ a zkvalitňuje rychlost emulace. Někdy se stane, že se musí JIT vypnout, takže to uděláte tady. Poslední je položka CPU Emulation Speed. Pokud nemáte v plánu experimentovat (např. jak by Amiga běžela, kdyby neměla 14 MHz, ale 3 GHz), tak ponechte výchozí volbu – „Fastest as possible, but maintain chipset timing“. Výjimečně budete muset nastavit „Match A500 speed“, ale to nedělejte, pokud emulace nevykazuje chyby.



Chipset. Amiga je vlastně základní deska, na které je krom hlavního procesoru (68020) také hromada zákaznických čipů – na zvuk, grafiku, tasking atd. Pro Amigu 1200 je jediná volba – AGA. Pokud budete chtít emulovat starou Amigu 500, tak vyberete OCS. Amiga 1200 ale umí mezi čipsety přepínat softwarově, takže ponechte AGA v 99% případech. „Faster RTG“ může, ale nemusí být zapnuto, zrychluje práci v grafickém rozhraní skrz grafickou kartu, kterou ovšem standardně nemáme. Zbytek je jasný, přejdeme dál.



Adv. Chipset – ponecháme v kompatibilním módu.




Výběr ROMky. Tady je potřeba vybrat, jakou ROM chceme v Amize mít. Nejnovější a nejlepší je bezesporu ROM 3.1, ale běžně je v Amize ROM 3.0. Tato ROM obsahuje základ operačního systému (proto jsem výše psal, že Workbench jsou opravdu jen pracovním prostředím – OS samotný je v této ROMce). Rozdíl mezi 3.0 a 3.1 je pro hráče prakticky nulový, ale užívejme 3.1.




Nyní jsme vlastně nastavili prakticky vše, co potřebujeme pro emulaci Amigy v základu, pokud nyní klikneme na START, tak bychom měli po chvilce spatřit toto:




To nám ale nestačí, chceme tam rozjet Workbench. Klávesa F12 (Amiga má jen F1-F10, takže F11 a F12 jsou volné) zapíná kdykoli během emulace celé nastavovací menu. Pokud můžete, tak si nyní stávající konfiguraci uložte (viz. Obr 4) a budeme pokračovat.

Nastavení RAMky je jednoduché. Holá Amiga 1200 disponuje pouze 2 MB paměti (Amiga 500 má v základu 512 kB, obvykle ale hry vyžadují minimálně 1 MB RAM, pokud je hrajete z disket), což sice stačí, ale nám ne. Nastavíme si tedy navíc 8 MB Z3 Fast RAM. Pokud budete chtít v emulátoru i něco dělat víc, než jenom hrát, tak je možné nastavit i 16 MB RAM, ale upřímně řečeno, i těch 8 MB nezaplníte žádnou jednotlivou aplikací, je jenom jedna hra, která vyžaduje 16 MB RAM (Napalm), takže více, než 8 MB je jistě zbytečné. Amiga má v zásadě dva typy paměti - CHIP RAM (slow) a FAST RAM. Rozdíl je přibližně v tom, že CHIP RAM může používat jakýkoliv čip na desce přímo, kdežto FAST RAM je určena jen pro procesor. Znamená to tedy, že CHIP RAM je vždy o dost pomalejší. Jakmile má Amiga k dispozici FAST RAM, snaží se ji používat (probíhá tam autokonfigurace, do detailů nebudu zabíhat). V praxi tedy - hra možná potřebuje jen 1 MB RAM, ale je rozdíl v rychlosti, zda-li je toto 1 MB alokováno v CHIP nebo ve FAST. V emulaci je to celkem fuk, ale co kdyby to někoho zajímalo.




Nastavení disket. Amiga má standardně jednu disketovou mechaniku, ale umožňuje připojit až čtyři. Přesto – i když jsou hry na více disketách, které byste si v tomto panelu nasázeli do jednotlivých mechanik, málokterá hra podporuje čtení z ostatních mechanik. Takže ponechme standardně zapnutou jen jednu (DF0). WinUAE umí načítat obrazy disket ve formátu ADF, IPF a asi i další, velkou výhodou je možnost načítání zazipovaných ADF. Pomocí tří teček spustíme procházení harddisku a hledání jednotlivých imagí. Eject pole vyčistí. Ponechte nastavení 3,5“ DD – standardní formát. Pokud vložíte disketu a během emulace Vás nějaký program nebo hra vyzve k vložení druhé diskety, tak jednoduše zmáčknete F12, v tomto menu „vložíte“ další disketu a kliknete na OK – tím je vše hotovo. Ještě doporučuji zvýšit rychlost načítání z diskety na „Turbo“. Údajně to někdy dělá chyby, ale nikdy se mi to nestalo. Rozhodně se tím zbavíte realistického čekání na disketovou mechaniku. Kdyby to zlobilo, nastavte standardních 100%.




Pevné disky. Tady se bude hodně kouzlit. Pokud jste tak ještě neučinili, tak si z archívu ClassicWB rozbalte do adresáře s WinUAE soubor „System.hdf“. Klikněte pak v tomto menu na „Add hardfile“ a vyberte System.hdf“. Jako název zařízení (Device) napište „dh0“. Mimochodem v tomto menu můžete vytvářet prázdné virtuální harddisky, ale to si necháme na jindy.






Samotné ClassicWB, až je rozchodíme, jsou celkem k ničemu, potřebujeme do emulátoru dostat stažené hry a aplikace. Já mám třeba všechno k Amize stažené v PC na disku U:\. Takže v menu kliknu na „Add Directory" a vyplním to takto – cesta k disku, zařízení „dh1“, disk pojmenuji třeba PC_DISK.




Pak mám ještě ve zvyku si připojit třetí disk, kam budu hry rozbalovat. Mohl bych to dělat přímo na systémový disk, ale nechci si jej rozkopat, takže si připojím nějaký vhodný adresář jako další disk. Dám mu jméno HRY, název zařízení „dh2“ a je to. Samozřejmě tohle není povinné. Dělám to ze zvyku a pro přehlednost – Systémový disk je nedotčen, z druhého disku rozbaluju hry na disk třetí. Hry lze samozřejmě rozbalovat v rámci druhého disku, ale každému dle jeho potřeb.


V případě, že byste chtěli do emulátoru připojit harddisk z Amigy, použijete volbu „Add Harddrive“ – nejnovější WinUAE koukám umí již připojit i PC disky a ty pak patrně naformátovat. Pokud nevíte, co děláte, tak na to raději neklikejte.



Pro vysvětlení bych rád dodal, že Amiga má dost progresivní systém, jak zacházet s hardwarovými zařízeními a potažmo i s těmi softwarovými. Jednoduše řečeno - každé zařízení se v systému hlásí pod svým jménem, jaký má daný ve svém mountlistu (\DEVS). Takový harddisk se hlásí jednak jako fyzické zařízení (DH0: například), ale jednotlivé partition mají vlastní název (System: , Games: atd.). Podobně se tak snadno může objevit i jiné zařízení ve stroji - například externí disk, další floppy mechanika - a dokonce se díky příkazu ASSIGN může stát z libovolného adresáře nové zařízení! Jaký to má dopad na práci? Popíšu jeden příklad ze života, jak jsem dříve hrál hry.

Hra byla na třech disketách (DISK1:, DISK2:, DISK3:) a šla normálně spustit ze systému. No, ale když byl čas na loading, musel jsem žongolovat. Pak jsem objevil příkaz ASSIGN. Nakopíroval jsem obsah všech disket do jednoho adresáře na disku (Games:Hra) a pak jsem příkazem ASSIGN řekl Amize, že DISK1: se nachází v Games:Hra, DISK2: a DISK3: také. A jelikož se hra ptala jen na jména zařízení, nikoliv vysloveně na fyzickou disketu DF0:, hra jela z disku i bez jakékoliv instalace. Mějte na paměti, že cokoliv s dvojtečkou se chová jako zařízení, ke kterému je obvykle vázaný nějaký ovladač (z adresáře \DEVS). Mountovat můžete zhruba jako v Linuxu pomocí příkazu MOUNT nebo pomocí mountlistu. Platí to tak i pro virtuální mechaniky, tiskárny atd.

Každopádně pokud vypadá nyní tabulka s nastavením pevných disků přibližně takto, tak můžeme pokračovat.




Nyní máme za sebou nastavení hardwaru, zbývá tedy ještě doladit emulaci. Záložka Display skrývá mnoho nastavování. Doporučuji se držet výchozích hodnot. Všimněte si atypického rozlišení 720x568 – odpovídá to PAL rozlišení Amigy. S nastavením tohoto raději příliš nehýbejte, protože pak Vám bude chybět kus obrazu – nebo přebývat. Některé hry jsou v NTSC rozlišení – takže se Vám dole a nahoře objeví černé pruhy navíc (NTSC má menší počet řádků) – nechte to být takto. Podobně tak rozlišení pro Fullscreen ponechte pokud možno na 800x600 – je to rozlišení nejbližší PALu, takže to bude vypadat dobře. V Setting si ještě můžeme vybrat, jestli chceme mít emulaci v okně nebo Fullscreen. Zajímá nás zejména Native Mode. Nezapomínejte, že i během provozu emulátoru můžete kdykoli pomocí F12 vyvolat toto menu a za běhu se přepínat mezi zobrazením v okně nebo přes celou obrazovku. Občas jsem si zapnul centrování, když se mi zdálo, že hra šla mimo okno emulátoru, ale obvykle to není potřeba. Line Mode ponechte určitě vždy na Double. Při volbě Normal se obraz nebude prokládat (bude užší) a při volbě Scanlines se vloží prázdné řádky (sbohem oči). Pakliže máme pomalejší stroj, můžeme si nastavit Frameskip posuvníkem u hodnoty Refresh. FPS adj. ponecháme na 50 – jelikož to je standardní obnovovací frekvence PALu. Pokud bychom náhodou měli něco NTSC a zlobilo by to, nastavíme 60.




V nastavení zvuku není obvykle co měnit, pouze fajnšmekři si mohou nastavit emulaci zvuku disketové mechaniky ;).




V nastavení Game I/O si vybíráme, jak budeme Amigu ovládat. V zásadě nás zajímá dolní část obrazovky. Amiga má standardně 2 porty, ve kterém může být myš nebo joystick. Na portu 0 necháme myš – ale občas se může stát, že hra bude v portu 0 vyžadovat joystick. Jelikož mnoho lidí joystick ovšem nemá, tak se budeme muset vystačit s emulací joye na klávesnici. Takže na portu 1 si dáme Keyboard Layout A, případně dvouhry nastavíme na portu 0 Keyboard Layout C.




Tabulka Input – zde ponecháme vše, jak je. Jen by Vás mohlo zajímat, jak jsou na PC klávesnici rozmístěny Amiga klávesy – to zjistíte po vyrolování menu a vybrání Keyboard. Jinak to necháme tak jak je.




V tabulce Output nemusíme nic nastavovat, ale pokud budete chtít típat z emulátoru video nebo screenshoty, tak se tak udělá zde. To snad není třeba příliš komentovat.




Filtrování obrazu je užitečná věc, pokud budete chtít mít obraz roztažený až do okrajů obrazovky – máte-li ve fullscreen nastavené nějaké vyšší rozlišení. Stačí zaškrtnout Enable a pak vybrat základní Null Filter. Posuvníky níže dělají to, co byste čekali. Nastavují jak horizontální tak vertikální pozici obrazu na monitoru, tak jeho velikost. Můžete si i vybrat jiné filtry, třeba OpenGL – pak bude obraz hezky vyhlazený, popřípadě SuperEagle nebo SuperSAI – pro přesné vykreslení. Lze také využít nastavení dvojnásobného rozlišení (ušetří práci s posuvníky. Máte-li hru spuštěnou ve fullscreen a do tohoto menu jste se dostali skrz klávesu F12, tak při modifikaci položek v tomto menu můžete pozorovat okamžitý vliv změn na obraz. Samozřejmě, že ve výchozím fulscreen rozlišení 800x600 nemá smysl tyto filtry aplikovat, to dělejte až při 1024x768 a výše. Každopádně pokud nemáte k obrazu bez filtrování žádné výhrady, je zbytečné filtry vůbec zapínat – takže doporučuji ponechat na vypnuto (Enable NENÍ zaškrtnuto).








Disk Swapper slouží k rychlejšímu vyměňování disket. Můžete si sem nasekat mnoho ADF souborů najednou a pak jen klikáním ve sloupci "Drive" přehazovat diskety mezi jednotlivými disketovými mechanikami (podle potřeby až 4). Celkem šikovné, když chcete hrát opravdu jen z disket. Výsledek je ale vlastně stejný, jako když vložíte ADF v nastavení floppy mechanik. Upozornění - ne každá hra podporuje 4 floppy disky najednou! Obvykle podporují jen jednu, občas dvě. Systémové hry ale vždy přistupují na název zařízení (tj. nikoliv na DF0:, ale třeba na PI_DISK1:, takže v takovém případě je možné nasekat všechny diskety až do čtyř mechanik a pokud je disket víc než čtyři, můžete je mít připravené právě v Disk Swapperu).



Misc – tady se nenastavují moc podstatné věci, ale osobně mám někdy rád zapnuté LEDky ve fulscreenu (ve Windowed mode jsou vidět automaticky), takže odhalím, kdy se Amiga sekla a kdy něco hrabe z disku / diskety / CD. Může se ještě hodit synchronizace hodin a někdo má rád i Quit na zkratce ALT+F11. Všimněte si nastavení „Utrap mouse with modele button". To je hodně dobrá věc, zejména ve Windowed mode. Kliknutím kolečkem na myši dostaneme zpět kurzor do Windows. Alternativním řešením je pak ALT+TAB nebo F12 samozřejmě.



V prioritách obvykle není důvod se hrabat, takže ponecháme výchozí.



Nyní máme kompletně nastavený emulátor se vším všudy, gratuluji. ULOŽTE SI KONFIGURAČNÍ SOUBOR! Dejte mu nějaký inteligentní název, abyste si jej dokázali v záplavě konfiguráků identifikovat.

Doposud jste si mohli všimnout, že drtivou většinu nastavení jsme ponechali ve výchozím stavu, takže celý tento proces zabral cca 15 minut – že to nebylo tak hrozné?

Nyní si nainstalujeme Workbench a zkusíme si spustit nějakou hru. Pokud v tomto okamžiku spustíme emulaci, uvidíme přibližně toto. Stačí zmáčknout Enter.



Opět zmáčkneme Enter…



Tak a nyní to po nás chce vložit disketu s Workbench.



Takže stiskneme F12, jdeme do nastavení floppy mechanik a do zařízení DF0 vložíme ADF soubor s původními Workbench.




Nyní chvilku počkáme, až se nám ClassicWB nainstalují. Jak jste si asi všimli, po vložení diskety nebylo třeba stisknout žádnou klávesu. Amiga má systém, že má neustále přehled o namontovaných zařízeních, takže prakticky nikdy nebude třeba mačkat Enter nebo tak něco. Dokonce, když na Vás vyskočí systémová hláška „Insert disk XYZ into device DF0 – RETRY – CANCEL“, stačí vložit disketu – není třeba klikat na Retry (to je v systému jen pro parádu - avšak některé hry napíšou tuto hlášku a pak ještě čekají na potvrzení).




Po dokončení instalace (což je na pár vteřin) se Vás ještě instalátor zeptá, jestli chcete nainstalovat Copper Support. To je zbytečné, dodává to hnusné grafické přechody, ale dle libosti zmáčkněte Y nebo N a potvrďte Enterem.




Tím je instalace kompletně hotova.



Vyjmeme disketu z mechaniky a klikneme na RESET (mimochodem - reset se na Amize dělá pomocí klávesové zkratky CTRL+LAmiga+RAmiga, někdy též popsáno jako CTRL+A+A. V emulátoru na PC klávesnici musíte stisknout CTRL+LALT+RALT).




WORKBENCH VÁS VÍTAJÍ!




Uděláme si základní nastavení – mně třeba hrozně vopruzuje Backdrop – takže najedeme myší do horní části obrazovky (no, vlastně ani nemusíme najíždět myší nahoru) a podržíme pravé tlačítko myši. Za stálého držení najedeme na menu Tools – System – Backdrop – a uvolníme tlačítko myši. Mimochodem takto se ovládají celé Workbench a aplikace v něm. Výhodou ClassicWB pak ale je to, že máme kontextovou nabídku skrytou stejně jako ve Windows – ťuknutím pravým tlačítkem na objekt (což v holých Workbench nefunguje). Přesto budete často používat menu nahoře výše popsaným způsobem.




Nyní si nastavíme DOPUS. DOPUS je nejlepší filemanager, který se může směle rovnat s Total Commanderem – a to si NEDĚLÁM LEGRACI. DOPUS je zkrátka jiný, Amigistický, primárně ovládaný pouze myší. Určitě si na něj zvyknete, má pár specifik, nakonec jej možná budete chtít mít i pod Windows (a DOPUS pro Windows existuje). DOPUS nejlépe spustíme tak, že klikneme pravým tlačítkem myši na plochu a vybereme jej z nabídky. (Toto kontextové menu není ve standardních Workbench implementováno – jde o přídavnou aplikaci, jenž je součástí ClassicWB. Pokud byste DOPUS marně hledali, tak je obvykle v SYSTEM:Programs/DOPUS).




V DOPUSu nahoře v menu vybereme standardně pravou myší CONFIGURE.




Dále pokračujeme kliknutím na tlačítko DRIVES.




A klikneme na GET DRIVES. Tím se nám do DOPUSu načtou aktuální jednotky.




Následně klikneme na OKAY, uložíme nastavení kliknutím na SAVE a opět OKAY.




A jak se pracuje s DOPUSem? Velice jednoduše. Do jednoho okna si otevřeme PC_DISK – kliknutím dole na DH1:, v druhém okně vybereme disk HRY – kliknutím na DH2:. V levém okně se pak proklikáme až ke konkrétní hře. Nejčastěji jsou hry zapakované do LHA nebo LZX. DOPUS podporuje drag’n’drop, takže stačí soubor se hrou přetáhnout (pozor - vodorovný pohyb dělejte pečlivě - šikmo nebo nahoru je označování souborů) do druhého okna. Hry BEZPODMÍNEČNĚ VŽDY rozbalujte na Amize! Velmi často se stává, že rozbalením na PC dojde k rozsypání ikon, tím pádem atributů souborů. A také - Amiga může mít v názvech trochu jiné znaky, než PC (například ostré závorky), tyto soubory se Vám na PC zkrátka nerozbalí (nebo s chybou) a znehodnotíte tím hru. Proto tady takhle píšu o DOPUSu holoto!






Archiv se rozbalí. Kliknutím myší proces ukončíme. Je dobrým zvykem, že Amiga hry mají v archívu vlastní adresář, takže když rozbalujeme přímo do her, vytvoří se příslušný adresář. Pokud chceme mít jistotu, tak dvojklikem otevřeme archiv a uvidíme jeho obsah (stejně, jak jsme zvyklí v Total Commanderu). Jo a o úroveň výše se v DOPUSu posouváme tím, že najedeme myší úplně na levý (nebo pravý, podle toho, v kterém jsme panelu) okraj a klikneme.




Nyní můžeme DOPUS zavřít nebo skrýt (ikonka úplně vlevo nebo vpravo nahoře), poklikat na disk s hrami (HRY), najít si náš adresář a hru spustit.





Tak nyní trochu teorie. Nejlépe (a nejčastěji) se hry distribuují formou WHDLoad balíku. Totiž – hry na Amigu byly takřka vždy dodávány na disketách. Jelikož harddisk nebyl standardní součástí Amig, tak jen relativně malé množství těchto her podporovalo instalaci na pevný disk. V době, kdy se už hry na Amigu moc nedělaly a kdy se harddisky staly nutností, vymyslely chytré hlavy univerzální instalátor na disketové hry. Prostě vzali diskety, nadělali z nich speciální image a k těm naprogramovali prostředí, které se spouští z disku, ačkoliv tyto hry vznikly v době, kdy disk měli jenom Amigy v NASA. Tak těmto balíkům se říká WHDLoad hry (nebo zkrátka WHD). WHDLoad je program ve Workbench, který umí tyto balíky spouštět. Další vymožeností pak je možnost hru kdykoli opustit bez nutnosti restartu Amigy – pomocí klávesy, jenž se Vám zobrazí při startu hry (obvykle F10, PrtScr atd.). ClassicWB má WHD již nainstalováno, takže nemusíte nic řešit. Každopádně takto byly převedeny skoro všechny hry, co Vás napadnou. Jistě si uvědomujete, jak moc dobře musí být WHD naprogramováno a kolik dalo práce tyto balíky vytvořit. Proto není WHD zadarmo, ale jako shareware. A nevýhodou této shareware verze je to, že musíte pokaždé před spuštěním hry počkat několik vteřin (cca 10-20) před samotným spuštěním hry. WHD je jeden z mála Amiga projektů, který dodnes žije, takže se mně neptejte, kde se dá sehnat crack nebo registrační klíč. Kupte si WHD za dvacet euro, já to tak udělal, vyplatí se to! Krom toho některé hry nejdou v shareware verzi spustit (ale osobně vím asi o třech).

Pokud se vám po vložení diskety napíše ve Workbench "NDOS", znamená to, že jde o nesystémovou aplikaci a jediná možnost je nabootovat z tohoto zařízení (tedy restart Amigy). Pokud se vám ale objeví hezká ikona a hru je možné spustit z diskety pod Workbench (což logicky užírá kus paměti, ale to nás v emulaci nemusí trápit), je tady vysoká pravděpodobnost, že můžete obsah disket(y) zkopírovat kamkoliv na harddisk a pomocí příkazu ASSIGN Amigu přesvědčit, že hra se nachází na disku, nikoliv na disketě (psal jsem o tom výše). Mimochodem - vaše oblíbené ASSIGNy je možné zadat to souboru STARTUP-SEQUENCE (adresář /S), takže se vám ASSIGNy vytvoří automaticky. (Mimochodem - pohled to STARTUP-SEQUENCE vám pomůže odhalit nejeden trik, jak Amigu ladit - pro začátek).


A ještě dodám – pokud se dá WHD hra ukončit pomocí PrtScr a ten na PC klávesnici nic nedělá, tak vězte, že Amiga má PrtScr pod hvězdičkou na numerické klávesnici.


Takže tohleto by mohlo by měl být základ, jak spouštět hry. Nebude-li hra formou WHD balíku, může stačit ji pouze rozbalit nebo zkopírovat - hry se pak obvykle ukončují restartem Amigy. Ale pokud mohu radit, tak se snažte vždy preferovat WHD. Krom toho, že je to mnohem pohodlnější, tak WHD často opravuje bugy ve hře nebo přidává možnost trainerů atd.


Nyní si ještě řekneme něco o nastavení Workbench obecně. Amiga má totiž vynikající systém ikon. Určitě si při hraní s grafickým prostředím budete klást otázky, jak někdo mohl vymyslet takhle debilní systém ovládání. Opak je pravdou, jenom nejsme na Windows, takže se to tady dělá trochu jinak – a řekl bych MNOHEM lépe. Systém ikon je zhruba následující. Máte-li nějaký adresář nebo soubor, tak k němu můžete vytvořit ikonu. Ikona je soubor, jenž se jmenuje identicky, jako soubor k ikoně patřící, ale má příponu INFO (např. „Project X.info“). Tento info soubor, ikona, v sobě nese mnoho informací – nejen samotný grafický symbol, ale i parametry souboru (skrytý, chráněný atd.), jaká aplikace se má použít pro otevření souboru a mimo jiné také POLOHU ikony na ploše nebo v adresáři. Jak Vám asi začíná svítat, tak ikona adresáře nese v sobě informaci, v jak velkém okně a kde se to okno otevře – a jaké ikony kde se jak rozmístí. To Vám umožňuje si prostředí opravdu přizpůsobit sobě na míru – můžete si ikony rozházet jak chcete a je to. Nejčastěji ale asi budete chtít nechat ikony srovnat. Na to slouží funkce SORT. Klikněte na volné místo v okně adresáře pravým tlačítkem myši a najděte REDRAW – SORT.




Pokud jste s nastavením spokojeni, tak si nastavení uložte – opět pravé tlačítko myši, SNAPSHOT – ALL. Tím se provede zápis do všech relevantních INFO souborů. Uloží se jak nastavení velikosti okna a i jeho poloha. Všimněte si, že mám ve složce her hodně různých ikon – každá hra má jiný INFO soubor, často s unikátním obrázkem (ale nejpopulárnější jsou prťavé ikonky s černým čtverečkem – zabírají nejméně místa na disku i na ploše) – nedumejte nad tím, jak je sjednotit – viz. dále.




Všimněte si, že Workbench mají standardně zapnuté zobrazování POUZE ikon. To znamená, že je-li v adresáři padesát souborů, ale jenom jeden z nich má přiřazenou ikonu (obvykle to bývá ten spouštěcí), tak se ostatní soubory zkrátka nezobrazí. Hodně to urychluje práci - nenačítají se soubory bez ikon, které nejsou pro uživatele obvykle relevantní. Pokud byste z nějakého důvodu chtěli zapnout zobrazování všech ikon, uděláte tak v kontextovém menu VIEW – ALL FILES. V tomto režimu zobrazení NEFUNGUJE Snapshot – nelze si uložit rozhozené soubory – což je logické – nemají přiřazené ikony. Obecně to ale nedoporučuji, dost to zpomaluje, není to ani potřeba a hlavně – na tohle máte DOPUS. Poslední dobrá rada – NIKDY nemazejte samotné INFO soubory! Způsobíte si tím bordel ve Workbench a ztratíte nastavení polohy na ploše! A naopak – když mažete nějaký soubor, smažte i jeho ikonu! Naštěstí – budete-li mazat ve Workbench, tak se maže vše tak jak se má. A pokud v DOPUSu vyberete libovolný soubor, vybere (obvykle!) se automaticky i jeho ikona – takže po kliknutí na DELETE se to smaže správně. Tohle je velmi důležité. Jo a pokud si budete chtít nějakou ikonu vytvořit, označte si soubor v DOPUSu a klikněte pravým tlačítkem myši na „Icon Info“ – ono pod tímto tlačítkem je skrytá funkce „Create Icon“. Použije se nějaká default ikona a zmíněný soubor uvidíte i ve Workbench (při zobrazení "Icons only").


Hry někdy neseženete ve verzi pro harddisk, takže se budeme muset držet starých dobrých disket. Ještě dříve, než se do toho pustíme, prozkoumejte první a poslední disketu hry (více disketové hry mívají instalátor), kde by mohl být instalační program – tak si hru nainstalujte na disk. Pokud tomu tak není, nezbývá, než vložit první disketu hry (anebo přes Disk Swapper) a restartovat emulátor. Zařízení DF0: má vždy nejvyšší prioritu bootování, tak se hra spustí z diskety.




Všimněte si dole na simulovaných LEDkách, jak zeleně svítí DF0. Jak jsem psal výše, v emulátoru je možné nastavit až 4 disketové mechaniky, ale jen málo her s nimi počítá, takže si užijete u hodnědisketových her starou dobrou diskotéku – naštěstí ve virtuálu to tolik nebolí.


A ještě teda tu slibovanou CD32. Na tu si vytvoříme nový konfigurák. V menu Quickstart vybereme volbu CD32.




V menu ROM vybereme pochopitelně ROMku CD32. Dále v menu Harddrives přidáme nový adresář (Add Directory), který nasměrujeme na naši CD-ROMku v PC – ale lze to nasměrovat i na virtuální mechaniku Daemon Tools. Device pojmenujeme CD0 – kdyby se Vám stalo, že po spuštění hra zařve něco jako „Insert device XYZ to any drive“, tak místo CD0 použijete právě to XYZ.




WinUAE umí dobře pracovat i s namontovanými ISO obrazy, kde jsou audiostopy ve formátu WAV – nezapomeňte ale mít v Virtual Daemonovi namontovaný CUE soubor. Hodně her pro CD32 mělo audio ve formátu klasických hudebních stop.




Poslední věc – u emulace CD32 se mi hodně her sekalo těsně po startu. Vyřešil jsem to odškrtnutím volby JIT v menu CPU and FPU.




Pakliže jste udělali vše, jak jste měli, uložte si změny do konfiguračního souboru a po startu emulace byste již měli vidět úvodní obrazovku CD32.




A ještě jedna taková rada. Budete-li chtít spustit hru určenou pouze pro Amigu 500 (a takových je docela dost), může se Vám stát, že se grafika zobrazí rozhozeně – naprosto nečitelně. Může za to AGA čipset, který není nativně kompatibilní s OCS, jenž byl v Amize 500. Je několik možností, jak se toho zbavit. Jednak – utilita KillAGA umí ručně vypnout AGA čipset – tato utilita je často obsažena ve WHD balících, takže aniž byste to tušili, tak se Amiga přepne spuštěním hry do OCS režimu. Dále pak lze nastavit i u Amigy 1200 OCS čipset – a to v nastavení WinUAE – menu Chipset – OCS. Také jsem si všiml, že novější WinUAE umí přepínat tyto režimy „samo od sebe“. No ale kdyby všechno selhalo, použijte systémovou cestu. Dělá se to tak, že okamžitě po restartu podržíte OBĚ tlačítka myši. Musíte je držet opravdu okamžitě po kliknutí na reset. Naskočí Vám bootmenu (obdoba BIOSu na PC).




V bootmenu klikněte na Display Options, vyberte OCS, klikněte na USE a pak na Boot. Tím se Amiga na jeden start přepne ručně do OCS. Po dalším restartu se opět zapne AGA.


A na závěr ještě dvě velké rady:

1) Nebojte se zeptat. Komunita kolem Amigy je velice živá a otevřená a i sdílná. To sice neznamená, že každá všetečná otázka dostane uspokojivou odpověď, ale minimálně se posunete dál v otázce "co řešit a co neřešit". Učte se od zkušenějších, než začnete razit svoje názory a úhel pohledu na věc!

2) I když se to nezdá, tak slavný Aminet je opravdu hodně živý a softwaru nabízí nepřeberně. Dejte si čas a naučte se v něm orientovat, ušetří vám to spoustu času! Zejména v kombinaci s radou číslo jedna - všechny cesty vedou na Aminet!