15. 4. 2013

Známá neznámá pravidla hry

Člověk někdy některé věci jakoby podvědomě ví, ale často mu chybí ta správná slova, aby se vyjádřil. Nedávno se mi podařilo urovnat si myšlenky a tak jsem se rozhodl zaznamenat je pro generace budoucí formou tohoto článku. O čem že bude? Těžko říci přesně - chci vyzdvihnout úkol hráčovy fantazie hráče, chci tak trochu obhájit dětské vnímání her, rád bych vysvětlil, proč se tak bráním u hraní her návodům a nejrůznějším průvodcům - alespoň do jisté míry.



Nedávno jsem se pustil do oživování ZX Spectra (to bude extračlánek, když se to podaří...). Důvod je jednoduchý - rád bych si zahrál hry v originále, jako za starých časů. V žilách mi pořád tepe ta krev, kterou baví pohled na osmibitovou grafiku a kterou baví "zápas se hrou". To je přesně ono - dřív jsme museli s hrami bojovat, abychom je vůbec mohli hrát. V prvé řadě šlo o ovládání. Pak šlo o smysl hry. A v neposlední řadě jsme narazili na jazykovou bariéru. Pravdou je, že za většinu těchto bojů se hrou jsme si mohli sami prostě tím, že jsme odmítali číst manuál přiložený ke hře, který jsme navíc dost často ani neměli (v době ZX Spectra to bylo v Československu opravdu raritou). Faktem ale zůstává, že mnoho her bylo designováno tak, že hráč s nimi prostě musel bojovat, musel do nich vložit vše a to i přesto, že chápal ovládání a smysl hry.

Bylo by jistě hloupé tvrdit, že současné hry tyto vlastnosti nemají a proto jsou špatné. Na druhou stranu je ale pravda, že pohodlnost, jakou současné hry servírují hráčům zážitek, je chvílemi až vysloveně hloupá a trapná. Když se hráč nemusí snažit, je podle mne hra skoro až zbytečná a stačilo by se jen dívat na film. Vedle toho ale samozřejmě existují žánry, které nestojí na výzvě, takže to nejde aplikovat obecně. Nyní mám na mysli nedávno dohraný Tomb Raider a Bioshock Infinite - ty hry se tváří jako brutální akční střílečky, ale vůbec jsem se nezapotil - a to je podle mne chyba. Od akčního žánru tak nějak očekávám akci, ne procházku růžovou zahradou. Nejde jen o obtížnost hry - tu lze uměle zvýšit - jde o míru nasazení hráče, která mi přijde nesmyslně a nepřijatelně nízká. Nemusím nad ničím dumat, vše mi vyjde na první pokus, hra mne nijak nepřekvapuje svým jazykem.

Přitom se ale i dneska dělají hry (v AAA segmentu), které opravdu od hráče vyžadují poněkud větší nasazení. Například Demon's Souls. Moje oblíbená hra pro Playstation 3, pro kterou jsem ochoten dát ruku do ohně. Je to úžasná hra. Když mi ji tenkrát kamarád přinesl, mluvil o nejtěžší hře ze současné produkce - a měl pravdu. Je to drsná japonská drasťárna, kterou jsem dlouho, předlouho nemohl pokořit. Všimněte si, že této hře jsem věnoval nakonec tři samostatné články - tak moc mne hra zaujala. Ona mne ta hra pokořila. A tím mne bavila. Líbí se mi myšlenka, že hru nedohraju a přesto o ní budu hovořit v superlativech - dala mi něco, co mi současné hry prostě nedaly. I když jsem z ní dostal sotva polovinu obsahu, považoval jsem svou zkušenost za uzavřenou. Prostě je to hra, kterou jsem nesvedl dohrát. Super!

V jednom okamžiku jsem byl ale natolik masírován kolegou, že je "to přece děsně jednoduchý, jako v Máriovi, to musíš tak a tak a tak" a bazinga - hru jsem pak dohrál během několika hodin. Došlo mi totiž, že jsem pravidla hry (respektive pravidla pro vývoj postavy) vůbec nechápal a tak jsem celou dobu zlepšoval něco, co mělo v tom výsledku pramalý vliv na můj výkon. Pocit uspokojení byl úžasný... to ano! Zároveň ale mohu referovat, že od té doby jsem hru nezapnul ani jednou. Ztratila pro mne kouzlo.

Abych nalil čistého vína - je zde samozřejmě HODNĚ věcí, co o hře ještě nevím a co bych mohl odhalit. Například ona "World Tendency" - pořád vlastně nevím, co to je a jak s tím zacházet. Možná to hra nedává tak jasně najevo, možná jsem jen příliš hloupý, ale v tom výsledku bych musel sáhnout po nějaké Wiki pro tuto hru, abych zjistil, že musím zabít dvanáctkrát tamtoho bosse, šestkrát stisknout páku v tamtom světě a třikrát si prdnout na onom místě, abych narazil na nějakou NPC, která mi dá brousící kamínek na vylepšení mého meče +291, s čímž mohu v online hře dělat černého fantoma a sebrat dvatisícemilionů duší jedním úderem. Nepochybuji o tom, že existují nějací hráči, kteří na tento postup přišli sami - dobře pro ně - ale já prostě nejsem tak drsnej, abych věnoval doslova tisíce hodin jedné hře proto, abych mohl o sobě prohlašovat, že "Demon's Souls jsou strašně jednoduchá hra, tu dohrávám k večeři". Ano, kdybych strávil s Demon's Souls tisíce hodin, budu říkat to samé.

Ale jak jsem napsal výše - od určité míry bych se musel začít spoléhat na návody a to mi bere jakoukoliv chuť do hraní. Stejně, jako jsem nepokořil drtivou většinu her ze ZX Spectra, tak nemám sil na dokonalé pokoření Demon's Souls. Už takhle pro mne hra ztratila punc nedohratelnosti, už takhle jsem vlastně sám na sebe naštvaný, že jsem podlehl a sáhl po nejjednodušším řešení k dohrání hry. Měl jsem tu hru raději nedohrát. Mohl bych si alespoň zachovat pocit ze hry, který jsem měl. Mohl jsem vyprávět o tom, jak je hra tuhá. Přijde mi to zábavnější, než se holedbat tím, jak jsem díky Wiki porazil posledního bosse jenom pohledem (a to ještě pohledem do zdi).

Mimochodem - podobný, ale mnohem větší problém mám s Dark Souls. Tu hru jsem hrál pouhých deset hodin, líbila se mi, ale už jsem byl pod tlakem zkušeného kolegy, který mi tak dlouho vtloukal do hlavy, jak je hra strašně jednoduchá, až mi vzal jakoukoliv chuť do hraní. Rád mu věřím, že pro něj musel být zážitek úžasný, kdy se hru učil, když s ní bojoval, jak ji zkrotil a pochopil. Jenže svou neúnavnou a horlivou propagací mi vzal sílu na to, abych si stejným procesem prošel já. Odmítám studování Wiki, abych se hře podřídil já. Raději bych si podřídil hru sobě - a když to nepůjde, tak budu raději pokořen. Oproti Demon's Souls jsem ale Dark Souls prostě vzdal z nedostatku chuti do jakéhokoliv hraní. Obávám se, že hru už nikdy nezapnu. Škoda.

Převinu čas více do současnosti - Monster Hunter Tri. Hra, u které jsem na Wii strávil mraky času, odhadem okolo stovky hodin. Dostal jsem se někam přibližně do poloviny hry, kde moje schopnosti narazily na strop a musel jsem si začít studovat Wiki. V ten okamžik jsem ale hru prostě přestal hrát, protože mne zároveň přestala bavit.

Nedávné vydání Ultimate verze pro 3DS jsem bral jako povinnost hlavně kvůli multiplayeru, protože jsem si chtěl zahrát s kamarády u jednoho stolu. Díky mnoha zkušenostem z Wii verze jsem celkem rychle došel do stejné mise (během dvaceti hodin). Nechtěl jsem se koukat do Wiki a tak jsem se prostě zeptal známých, jestli mají nějaké tipy na hraní, když mám tohle a tohle brnění a takovou a makovou zbraň.

Záhy jsem byl poučen, že špatně čtu popisy předmětů a že "Active Skills" na brnění zdaleka neznamená, že dovednost je skutečně aktivní. V hlavě mi to udělalo CVAK a do hry jsem se vrátil s mnohem větší vervou. Jako bonus jsem se dozvěděl, že je možné útočit pomocí komba, které se během dodržování kombosekvence stává silnějším a silnějším. V hlavě mi to udělalo CVAK podruhé a hra se stala najednou mnohem jednodušší! Boss, na kterého mi ve Wii verzi nestačilo 50 minut mi nyní skapal pod rukama (s velice podobnou výbavou) během minut deseti!

Dá se říci, že konečně začínám hru hrát správně - vyzkouším si nového bosse, odhadnu nutnou taktiku, nagrinduju materiály na lepší brnění a zbraně a BUM a je po bossovi. To opakuji vlastně až do konce hry. Jelikož jsou bossové rozmanití, je i grind rozmanitý. Hra je velice zábavná a chytlavá, je to skoro jako chození do práce, když to chce člověk brát trochu vážně (hlavně tedy od šestihvězdičkových úkolů výše), je v tom úžasná matematika, která čeká na odhalení a vymačkání do maxima. Monster Hunter je skutečně něco jako Demon's Souls s orientací na předměty a grind. Japonská samohonka v tom nejlepším smyslu slova.

Jenže... zároveň pro mne hra ztratila jistý punc. Monster Hunter už není ta hra, kde mi nestačilo na bosse 50 minut. O hře budu najednou vyprávět jinak. Zcela jistě bude mé vyprávění mnohem relevantnější, ale zároveň svým způsobem méně zajímavé. Někteří z vás to možná nevědí, ale já nejsem zas tak moc dobrý hráč. Jistě, jsou tituly, které mám skutečně zmáknuté - ale já dokážu vyprávět i o hře, kterou vůbec nechápu. Protože můj pocit ze hry je daný, i když hru chápu špatně - to je to co zde sdílím (jak jsem tomu dělal odjakživa při povídání si s kamarády ve vlaku či hospodě).

Pokud mne hra zaujala (tak či onak), tak o ní něco napíšu. Vždyť proto je to "deník nespokojeného hráče", píšu své denní zážitky z her. Nepíšu návody a fundované rozbory (to jen ve výjimečných případech). Že moje texty někdy působí odborně i když nejsou - to je součást persony Dave de Sade, ultimátního hráče, který se ničeho nebojí - tedy že se nebojím hrát i hru, kterou neumím. Nepřišlo by mi zábavné psát z pozice impotenta. Nevypisuji se zde kvůli tomu, abych světu dokazoval, jak moc dobrej jsem. Píšu to proto, že mám pro hry vášeň a že mi hry dávají prožitky, které jiné médium nesvede. Jestli jsou ty prožitky dané zvládnutím anebo nezvládnutím hry není relevantní.

Abych na druhou stranu "střílel do vlastních řad", u některých her musím uznat, že je potřeba dostat do ruky poněkud srozumitelnější vysvětlení, než jaké hra dává. U některých her totiž hrozí, že přestanou bavit dříve, než hráč hru pochopí. Například jsem nedávno psal o B.A.T. a podobně by se daly shrnout i mnohé další staré hry (vlastně všechny, ke kterým nemáte manuál, oficiální hintbook nebo podporu v dobových magazínech - kupříkladu MNOHO her pro NES bylo snad záměrně nehratelných bez časopisu Nintendo Power - některé funkce hry byly jen velice obtížně odhalitelné bez pomoci zvenčí). A i třeba zmíněný Monster Hunter - chystám článek, jakéhosi průvodce do začátku hry. Byla by velká škoda, abyste tuto hru nehráli jenom proto, že nevíte, jak se má hrát.

Jak jsem psal v článku o Wii verzi - sice jsem nakonec sáhnul po Wiki, ale absolutně jsem z ní nepochopil jisté zásadní věci, které hra sice sděluje - ale prostě mi to hlava nebrala. Nyní již chápu hru mnohem lépe - ale samozřejmě pořád ne dokonale. Existence průvodce z mého pera není důkazem toho, že jsem na hru odborník.

Tak jako tak - už nemohu o této hře hovořit stejně, jako předtím. To je mi svým způsobem trochu líto - bavilo mne hru líčit, jako velice obtížnou. Ne snad, že by byla lehká - to v žádném případě - jenom je těžká z úplně jiného důvodu.

Abych se vrátil na začátek článku - v současných hrách mi velice chybí, aby se hráč musel se hrou poprat, aby si to vítězství zasloužil. A chybí ten pocit pokory, kdy hru prostě odložím kvůli vlastní prohře. Většinu her nedohraju prostě proto, že jsou nudné nebo blbé. A jsem samozřejmě velice rád, když mne nějaká hra překvapí a jde proti proudu. Pořád ale platí, že po návodu sáhnu až v okamžiku naprostého zoufalství. Raději preferuji rady od známých, které jsou uzpůsobené mým otázkám - ale je teda fakt, že mí známí dost často Wiki studují a nemají to ze své hlavy. Trochu mi chybí takové to skupinové tápání, kdy jsme s Matějem třeba hráli nějakou adventuru třeba měsíc v kuse (anebo Frontiera, pamatuješ?) a telefonicky (tehdy ještě nemobilně!) jsme si sdělovali rady a zážitky, které jsme si tvrdě vydřeli. Taková doba se sice už nemůže vrátit, ale jsem zkrátka vděčný, když se tu a tam podaří něco opravdu odhalit.

Naposledy se mi to stalo u Crimson Shroud. Těsně po vyjití ji hrálo pár lidí a všichni jsme skončili na stejném místě. Anglický návod tedy ještě žádný napsaný nebyl (i když v době internetů to byla otázka doslova pár dní) a já byl velice hrdý, že jsem v rámci komunity přišel na řešení. Když ale pominu tuto hru, nestalo se mi to roky. Asi je to dané prohnilou dobou internetovou, ale to by bylo příliš laciné stěžování si.