18. 5. 2013

Hybris


Střílečky s raketkama - to je téma na celý život. A Amiga je zrovinka vhodnou domácí platformou na studium tohoto žánru. Faktem je, že skrz tuny balastu je nuté se prokousat a tak jsem uvítal návrh mého kolegy, že bychom si jako měli zahrát Hybris, jeho nejoblíbenější hru z mládí. A jak jsme řekli, tak jsme udělali.





Hybris není ani nejhezčí, ani nejlepší, ani nejrychlejší... Hybris zkrátka nemá žádné "nej", spadá do naprostého průměru. Avšak důvod, proč se chci o této hry zmínit je v zásadě dvojí. První je zřejmý - nadšení mého kolegy, který do zemdlení hrál hru několik hodin v kuse bez přestání - to mne zkrátka nadchlo. Naposledy ji hrál asi tak před patnácti, možná skoro dvaceti lety, čili není k podivení se, že si hru už přesně nepamatuje a nedotáhl ji do konce. Ale jeho výkřiky při úspěchu - to mne skutečně nabudilo.

Při bedlivém a opakovaném pozorování hry - tj. první tři úrovně (celkový počet neznámý) jsem si ale začal všímat hezkého detailu, který si nevybavuji v mnoha jiných hrách. Raketka umírá na jeden zásah, ale je možné po cestě nalézt další výbavu - jak je tradiční v těchto hrách. Raketce se tak postupně rozpínají křídla a pokud chytíme projektil jen do křídel a nikoliv do samotného těla rakety, přijdeme jen o tato křídla. Se sníženou palebnou silou pak můžeme pokračovat.


Krom toho je možná křídla účelově roztáhnout pomocí ENTERu na klávesnici a tím dočasně změnit styl střelby a křídla pak slouží i jako štít! Přidejte si pak ještě superbomby na SPACE klávese a dojdete k tomu, že každá z pěti (více jsme nenašli) zbraní má de facto tři druhy použití. Vtip je v tom, že časování vln nepřátel a jejich typů téměř přesně odpovídá dávkování zbraní, takže zhruba při pátém opakování prvního levelu bylo možné sice vyčerpat všechny extra útoky, ale projít skrz protivníky téměř bez ztráty kytičky a objevit se na začátku levelu druhého - s doplněnou energií a tak se dá učit každá úroveň.

Krom toho se naše raketka s každým sebraným bonusem pozvolna proměňuje - vizuálně to připomíná, jakoby se z larvy klubal motýl. Jestli toto byl záměr, proč hru pojmenovat "Hybris" nevím, ale představa přerodu v Apidyi mne baví.


Hra ale není rozhodně lehká. Většina projektilů poblikává červeno-modře, takže na červném či modrém (případně červeno-modrém, jako v třetí úrovni) pozadí nejsou tak dobře patrné. Pokud přijdete o bonusovou zbraň v nevhodném okamžiku, nemůžete například střílet skrz nepřátelské štíty a jsou místa, který se prakticky nedají údělat se základní zbraní. Ovládání je sice dobře citlivé a nahrává hráčovým schopnostem, ale chyběl mi nějaký rychlý autofire režim jako ve SWIVu například, jelikož po slabé hodině hraní jsem byl prostě uklikaný.

Grafika není nikterak výjimečná, řekl bych tradiční OCS, které navíc jede i na 512 kB RAM. Hudba je docela slušná, ale k dispozici během hry je jenom jediná skladba, která se celkem rychle oposlouchá. Hra se vejde na jednu disketu.


V dobových magazínech Hybris sklidil slušná hodnocení, až jsem byl sám překvapen. Faktorem budiž také to, že hra vyšla v roce 1988, kdy byla Amiga na vzestupu a konkurence v rámci domácích systémů nebyla tak velká - Hybris se může měřit s hrami na arcade mašinách jako třeba Silkworm z téhož roku, případně první Xenon nebo druhý Gradius. Není v žádném případě "lepší", chybí mu ta intenzita a "švuňk", nemá takovou tu atmosféru, kterou má Project X nebo SWIV. Ale špatná hra to rozhodně také není.

V rámci rozšiřování povědomí o střílečkách bych řekl, že Hybris je sice průměrný, ale v záplavách sraček snadno přehlédnutelný titul - což je zase možná škoda. Dejte mu někdy šanci, určitě už máte plné zuby toho, že na Amize točíte dokola jen ty tři hry, byť skvostné.