15. 7. 2013

Animal Crossing: New Leaf



Jsou hry, o kterých se píše krásně a pak jsou hry, o kterých se skoro nedá vůbec psát. Pokusit se nějak charakterizovat Animal Crossing je skoro nemožné. Na vině je jaderný koncept hry, ten totiž není vlastně vůbec herní. Animal Crossing je spíše jen simulátor života, virtuální realita, stylizovaná skutečnost. Přečtěte si recenze, koukněte na obrázky nebo videa a budete si pořád klást otázku, proč takovou hru vůbec hrát. A podívejte se na prodejnost titulů v této sérii, podívejte se na kult, který tato hra vybudovala. Je to normální? Kladl jsem si otázku znova a znova a nedařilo se mi najít odpověď. A to jsem se skutečně snažil!

Nyní následuje text, který bych označil za normální.

Poprvé jsem přišel do kontaktu s Animal Crossingem na Nintendu DS. Věděl jsem, že série zapustila své kořeny již v roce 2001 na Nintendu 64, později v remaku pro GameCube. Hra ale vypadala, jako simulátor pedofila, všechno bylo růžové a rozjásané, grafika doslova na zvracení a z obrazovky sálající optimistický pozitivismus mne odrazoval víc, než svěcená voda. Najít si k této hře nějakou cestu bylo pro mne zhola nemožné. Přesto jsem sáhl po DS verzi, jelikož se mi zamlouvalo "válcové" zobrazení světa, ale hlavní důvod byl ten, že těch pár majitelů DS, co jsem v roce 2005 znal, se do hry pustili zrovna tak. Bral jsem to tedy jako ideální příležitost k odhalení pointy této hry.


Bohužel... hře jsem věnoval skoro měsíc svého života, ale nepochopil jsem zhola nic. Pobíhal jsem s panáčkem po prťavém světě, komunikoval jsem s postavičkami v městečku a trhal jsem si vlasy nad dětinskostí textů, jakož i úkolů. Těch bylo na první pohled málo. Tu a tam jsem očesal jabloň, tu a tam jsem přenesl předmět z bodu A do bodu B (což je v tak maličkém světě otázka dvaceti vteřin, ani ne), celkem mne zaujala možnost modifikovat svět (souhvězdí, narozeniny atd.), ale v tom výsledku jsem mohl utržené peníze investovat leda tak do nového nábytku, což nemělo absolutně žádný vliv na hru.

Bylo by ode mne nefér hru odsoudit, jelikož jsem prostě nechápal, co se ode mne očekává a co mám očekávat od hry.

Nedávno Nintendo oznámilo snad první atraktivní nabídku "Too many games" (chválím, jen tak dál!), kdy si majitelé tří titulů z omezeného seznamu mohli vybrat čtvrtou zdarma. Jelikož mám Fire Emblem, Monster Huntera a Donkey Konga, chtěl jsem nabídky využít. Na výběr byly hry jako Castlevania, Luigi's Mansion 2, Pokémon Ranger a právě Animal Crossing. I když poslední jmenovanou hru bych v žádném případě nevolil za střízliva, napadlo mne, že půjde o ideální příležitost, jak fenomén opět prozkoumat.

Lidí s 3DS mám okolo sebe hodně, dost často se potkáváme v reálu i online. Věděl jsem, že hodně lidí do této hry také půjde a že u ní vydrží nějakou dobu. Po osmi letech jsem tak dostal druhou šanci svézt se na vlně popularity hry a vymačkat z ní naprosté maximum. Další taková šance by mohla přijít až za deset let a nechtělo se mi znova čekat. Čili - pojal jsem to profesionálně, jde o experiment. Od hry jsem nic nečekal a tak jsem se do ní pustil.


Jelikož jsem přece jen měl trochu té zkušenosti z minulé přenosné inkarnace, věděl jsem, že to není normální hra. Nemůžete ji hrát v kuse osm hodin a pak odpadnout s pocitem dobře vykonané práce. Čili jsem se pomaličku seznámil s ovládáním, prokecal jsem si postavičky ve městě a přečetl pár manuálů.

Co je Animal Crossing?

V zásadě jde o RPG hru, ve které máme na starosti svou postavu, vztahy mezi obyvateli a konkrétně v této hře se v roli starosty města staráme také o běh celého města, zejména po finanční stránce. Můžeme sklízet ovoce, chytat ryby, sbírat mušle, kopat fosílie a následně tyto věci prodávat. Peníze pak můžeme investovat do rozvoje města, kupovat si nové oblečení či výbavu vlastního domu. To je na první pohled všechno.

Hra si propůjčuje primitivní vzhled, který nutně vyvolává pocit, že je hra zoufale infantilní a jednoduchá. Po několika dnech hraní mi ale došlo, proč se hra takto tváří. Zjednodušená stylizace výrazně napomáhá uvěřitelnosti světa. Světa, ve kterém záleží na tom, jakou rybu chytíte. Ve kterém jsou postavy nadšené, když jim dáte dárek. Kdy prostý ručně psaný dopis ovlivní vaše vztahy s ostatními k sluníčkové dokonalosti. Kdyby Animal Crossing používal grafiku řekněme ze Sims, naprosto by selhal.


Právě díky tomu, že hráč světu věří, že takový může existovat a fungovat, jsou překvapivé zjištění, do jaké míry detailu autoři zašli. Technicky vzato hovoříme o předskriptovaných sekvencích, tedy nic převratného. Avšak množství skriptů je dechberoucí. Postavy kolem nás komentují naprosto všechno (naše oblečení, že nás poštípaly vosy nebo že máme nový nábytek). Zasazené květiny se rozmnožují a kříží mezi sebou, ryby se vyskytují dle denní doby a počasí, ovoce zraje ve stínu déle než na slunci. Netrvá to dlouho, než objevíte souvislosti tam, kde byste je nečekali. Vše je naprosto přirozené a logické, chvílemi překvapivě promyšlené, ale jak je to zasazené do jednoduchého světa, působí to zkrátka důvěryhodně. To je obrovské plus pro tuto hru.

Dalším plusem je, že od začátku hry máme jen velice omezenou paletu činností. Tutorial zde trvá nikoliv minuty, ale spíše hodiny, v praxi ale rozložené i do několika reálných dnů. Hra se postupně otvírá jako květ, říká nám, že něco můžeme dělat i jinak, případně nás učí nové kombinace. Jako hráč tak nejsem zahlcen a tak pojem "sandbox" začneme vnímat postupem času vážněji a vážněji.


Za jednu z hlavních vlastností hry považuji fakt, že běží v reálném čase, čili hráč nemůže svou zkušenost nijak urychlit, ale vlastně ani zpomalit. Hra nepoužívá absolutně žádné nástroje k penalizaci hráče a to ani když hru nehrajete. De facto jediným trestem za nehraní hry je nehraní hry samotné.

Četl jsem pár negativních recenzí a více méně se všechny shodují v jedné věci. I když toho můžeme dělat celkem hodně a i když je svět celkem promakaný, ve skutečnosti na ničem nezáleží. Vše je jenom otázka jisté povrchnosti, kdy nemáme důvod cokoli dělat. Nulová motivace nakonec ruinuje jakýkoliv zážitek. Něco na tom je - hra nás nijak zvlášť nenutí cokoliv dělat, pokud to nechceme dělat my sami. Proč to ale dělat?

Tím končí pokus o normální popis hry. Od tohoto bodu dále se budu zabývat absurdní úvahou, o čem je Animal Crossing ve skutečnosti.


Animal Crossing je v prvé řadě sociální hra. Jádro motivace tkví v tom, že hráč instinktivně touží po dosažení co nejlepšího výsledku. Hra jako taková nám ale jen otvírá náruč s možnostmi, které jsou na první pohled nevyužitelné. Stačí ale navštívit městečko kamaráda (anebo sledovat fotografie ze hry jiných hráčů na Twitteru) a hned na první pohled uvidíte, že má něco lepšího nebo prostě něco, co vy ne a co byste z celého srdce chtěli. Má krásnou zahradu, dům plný krásných obrazů, na zdi vystavené úlovky ryb či vzácného hmyzu anebo třeba jen originál Mony Lisy. V jeho městě chodí šťastní lidičkové, pochvalující si svého starostu. Jeho obchody nabízejí úplně jiné zboží, které si sice můžete také koupit, ale nemáte na něj dost peněz. Proč to má on a ne já?

Můžeme to nazvat přirozenou lidskou závistí nebo touhou po seberealizaci. Můžeme to nazvat zvědavostí, co hra všechno nabízí. Důležité ale je si uvědomit, že je to v prvé a poslední řadě jenom hráč, který vytyčuje libovolné (v rámci světa uvěřitelné) cíle a hra mu dává jen prostředí k dosažení těchto cílů.


Zástupná symbolika je ve skutečnosti až mrazivě podobná naší realitě. Začíná to chozením do práce (zde mnoho způsobů sběru materiálů, což stojí nějaký čas), za což máme peníze. Ty pak můžeme vrazit do rozvoje vlastního bydlení (buď prostou koupí anebo splácením hypotéky), případně do výbavy domu a vlastního oblečení. Nezávisle na tom můžeme investovat do rozvoje města - což není zadarmo. Samozřejmě na to nejsme sami - ostatní obyvatelé také mohou přispět, pokud ale projektu věří a máme s nimi dobrý vztah. A tak začíná kolotoč. Vztahy budujeme například tím, že si s obyvateli dopisujeme, vzájemně se navštěvujeme a když pak zvířátka vidí, že máme krásný dům, mnohem raději přispějí na náš projekt.

Ekonomický model je celkem jednoduchý, ale plně funkční. Každé město má nějaké domácí ovoce, se kterým začínáme. Prodej takového ovoce v lokálním obchodě ale nenese zdaleka zajímavé peníze. Takže zvednete telefon (v reálu) a poprosíte kamaráda, zda-li by vás nepozval na návštěvu do svého města, které má jiné výchozí ovoce. Najednou uděláte prodej se ziskem 1000% vůči vlastnímu městu a ještě si odvezete jiné druhy ovoce, které zasadíte zpátky ve své domovině.

Sázení stromů je ale věda - výběrem správného, dostatečně prosluněného místa to jen začíná. Brzy pochopíte, že správně zasazené stromořadí vám ušetří dost práce (tedy času), který potřebujete na sklizeň. Začnete si město upravovat přesně na míru svému pracovnímu stylu, abyste za hodinu hraní vydělali co nejvíce. Opět ale platí - hra vás nijak nepenalizuje, nijak nenapovídá, neříká, co je správně a co špatně. Je to nakonec jen a pouze hráč, který sám sobě brání v dosažení cíle.

Abych byl přesnější - hráč nemusí spěchat, může si nasázet stromy halabala a vydělat denně 50.000 penízků za dvě hodiny hraní. Je to naprosto legální cesta. Je jenom na hráči, zda mu vědomí toho, že to samé lze zvládnout za polovinu času, přijde dostatečně motivující k radikální změně. Paralela s reálným životem nabývá konrétních tvarů.

Demonstrovat bych to mohl na jednoduchém příkladě. Jeden z obyvatel města mne požádal, zda-li bych mu nedonesl můru. Odsouhlasil jsem, že do konce tohoto dne mu nějakou můru obstarám. Věděl jsem totiž, že až se setmí, tak u obchodu je jedna lampa, kde můry běžně vídávám. Takže jsem so do svého mobilního telefonu (v reálu) uložil upomínku, že v osm večer musím vyrazit na lov, abych uspokojil požadavky daného zvířátka.


Jenže... večer se v mé hře dost rozpršelo a tak veškerý létavý hmyz prostě nebyl dostupný. Začal jsem panikařit a volal jsem několika kamarádům, zda-li bych mohl rychle vlakem přejet k němu na návštěvu a tam můru ulovit. Jenže jsem měl smůlu, na žádnou můru jsem nenarazil. Nezbylo, než se omluvit, že můru pro zviřátko doma neseženu. Odpověď ze strany hry byla veskrze pozitivní, bylo lepší se omluvit, než se na to vykašlat (kdybych se nešel omluvit, bylo by zviřátko druhý den zklamané).

Anebo je časem možné navštěvovat vzdálený tropický ostrov a dostat se tak k unikátnímu ovoci a zvířeně. Cesta na ostrov trvá asi minutu a pokaždé si musíme vyslechnout písničku starého kapitána. Zatímco v jiné hře bych tuto nepřeskočitelnou sekvenci odsoudil a označil ji za nepřípustnou ztrátu času, v Animal Crossingu je to přirozená součást denního režimu. Když pojedete na služební cestu do zahraničí, také budete chvíli sedět v letadle a "nic nedělat". A je zcela lhostejno, zda letíte poprvé nebo podesáté, pokaždé si to musíte odsedět. Takto přesně tento zástupný symbol ve hře funguje. (UPDATE: Tak přeskočit tuto animačku podle všeho lze, ale zatím se mi to nepodařilo, asi málo mačkám tlačítka ;).

Právě proto, že hra disponuje pouze asexuálními a duševně jednoduchými postavami, snadno si je zapamatujete a časem se přistihnete, že k nim máte jiný vztah. Hodně záleží na konkrétním čase, kdy hru hrajete - někteří tou dobou spí, jiní jsou již aktivní a tak třeba při své cestě do práce častěji potkávám ovci a kočku, kdežto orla a prase vídám velice málo. Sem tam si zapnu hru i večer a jsem překvapený, když potkám starého známého - a ten mi to nezapomene zmínit, že bychom mohli jít třeba zítra ráno na ryby. Mám si udělat další upomínku do mobilu?


Určitá nejasnost herní odměny a nedefinovaná míra vztahu k ostatním ve mně probouzí pocit mystéria, kdy raději neriskuji a snažím se automaticky vyjít vstříc. Je tady jediná jistota - nemůže se nám stát nic špatného. Animal Crossing mne uklidňuje, že i dnešní době hektické společnosti, ovládanou zlými korporacemi a lživými politiky ještě existuje místo, kde je svět v pořádku. Byť je to svět virtuální. Podle stavu vaší osobní frustrace z vašeho reálného života se tak Animal Crossing může stát spásou, únikem a východiskem.

Tím nechci říct, že hra je vhodná jen pro zkrachovalé čtyřicátníky s pokročilou mírou krize středního věku, kteří ve svém životě nic nedokázali a žijí v garsonce v Plzni. Zcela rozumím tomu, že (zejména v Japonsku) je toto zacílení hry hlavním důvodem její kultovnosti. Avšak i pro nás, obyčejně spokojené lidi, může být Animal Crossing inspirací. Učí soustředění, trpělivosti, efektivnosti, podněcuje zvídavost a posiluje sociální vztahy. Hnací motor není tedy jen závist nebo zoufalost, ale také prostý pocit dobře odvedené práce (alespoň si to tak namlouvám).

Herní rytmus se odvíjí od reálného času, ale nejde zdaleka jen o denní režim. Jsou tedy specifické dny v týdnu, kdy se dějí některé události. Jde o návštěvy z uměleckých kruhů, speciální obchodní nabídky. Co ale změny ročního období? Co všechno má pro nás hra nachystané? I proto se ke hře vracíte, abyste objevili nové způsoby, jak vydělávat, případně zvedat efektivitu stávající činnosti. Odrazem je pak nejen nashromážděný majetek, ale také bodování města či vašeho domu. Dokonce je zde i burza tuřínů. Nakoupíte za stovku, prodáte za tolik, kolik je v daném městečku kurz. Za týden vám ale tuříny shnijí, takže jste nuceni často i riskovat a prodat raději se ztrátou, než přijít o celou zásobu.

V zásadě se dá řici, že zábavnost hry stoupá s odehranými hodinami. Čím více nacházíte korelaci hry s reálným životem, promlouvající skrze zástupné symboly, tím více máte chuť předvést, že můžete být zkrátka lepší, než jsou vaši kamarádi. Anebo že jste zkrátka lepší, než jste byli včera. K vychutnání hry stačí málo.


Sám se zdráhám hře přisoudit jakékoliv hodnocení. Více, než kdykoli předtím, je to jedině a právě hráč, který definuje míru zábavnosti. Nelze popřít, že zde existuje velice silná vazba na hráčův zisk a následnou odezvu. Animal Crossing je skutečně do hloubky promyšlená hra, což musí uznat asi každý, kdo ji trochu prozkoumal. Definitivní hodnocení by bylo možné udělit možná až tak za rok hraní, kdy se vyčerpají veškerá překvapení přichystaná autory. I tak tady pořád zbývá multiplayer, kdy je možné ve čtyřech chodit na ryby či naopak cíleně dupat na vysázene kytky konkurenčnímu městu. Neumím si dost dobře představit, jak tuto hru hrát v jednom hráči, není na to evidentně stavěná, ale asi by to nějak šlo. A i v tomto aspektu vidím jistou paralelu se životem.

Neměl bych zapomenout také na to, že hru prolíná také laskavý humor, který těží ze slovních hříček a komických přirovnání. Není to nic, z čeho bych se plácal smíchy do kolen, ale je to milé rozptýlení. Hráč totiž může sbírat spousty brouků, ryb anebo kopat fosílie dinosaurů a vždy je to provázeno nějakou prupovídkou. Vedle toho hráč může dávat své výdobytky do muzea, což na první pohled negeneruje žádnou odměnu, ale časem se tak odemykají pokročilejší sbírky. Také se mi líbí, že díky specifickému jazyku obyvatel města snadno identifikujeme například odpovědi v anonymním dotazníku - opět je to potrava pro naši všímavost a pobavení.

Animal Crossing je hra, která je parádně navržena pro přenosný systém. Nemá smysl ji nikdy vypínat, necháte prostě zaklapnutou konzoli a kdykoli se ve svém reálném životě nudíte nebo jen čekáte na tramvaj, ponoříte se na několik okamžiků do svého sekundárního, virtuálního života mezi zvířátky. Pořád je co dělat, pořád je co objevovat, pořád je možné být lepší. Hru bych bez váhání přirovnal k Monster Hunterovi, který má podobné motto, ale dociluje ho jiným způsobem. Zde to bude naše trpělivost a smysl pro zodpovědnost, která nám umožní být lepšími.

Zároveň s tím by se slušilo podotknout, že Animal Crossing může být i nebezpečný a to díky snadnosti, s jakou si vybudujete závislost. Vlastně mám v plánu se hrou pomalu skončit (po dvou týdnech, necelých třiceti hodinách), protože můj limit se pomalu naplňuje. Hru ale odložím s pocitem, že jsem sice pochopil určitou kostru její myšlenky, ale neodhalil jsem ani desetinu jejího tajemství. Je to čistě pragmatické rozhodnutí, kdy prostě se prostě musím vědome brzdit, jelikož tolik volného času na hraní prostě nemá a rád bych během následujícího roku hrál i něco jiného. Je to vlastně podobný princip, jako u zmíněného Monster Huntera (kde mi to ale trvalo sto hodin).


A nyní krátká, osobní sonda. Podívejte se na screenshot výše. Našel jsem ho při náhodném googlení, abych měl okolo textu alespoň nějaké oddělovače. Hned mne trklo, že pěstovat růže na písčitém pobřeží je zřejmě blbost, ale koukněte se na ten odstín! Takový jsem nikdy neviděl! Že by to bylo mořským vzduchem nebo pískem? Hned jsem otevřel 3DS a skočil jsem přesadit pár kytek na pobřeží, jen abych zjistil, je-li v tom nějaký trik. Jenom proto, že mne to dosud prostě nenapadlo. A nahrál jsem dalších deset minut.

Anebo - obecně se mi grafika hry nelíbí a je pro mne utrpení dívat se na figurku v nějaké podivné barevné kombinaci. Pak jsem náhodou zjistil, že mohu mít i typické oblečení Linka z Legend of Zelda. Věnoval jsem trochu toho času a po třech dnech mám již čepici, kabát a boty, takže jsem od tohoto mého velice oblíbeného hrdiny téměř k nerozeznání (kdybych si ještě sundal sluneční brýle tedy). Chci tím říci, že je veliká pravděpodobnost, že se Animal Crossing trefí do vašeho vkusu, protože toho obsahuje prostě mraky a mraky. A právě díky tomu, že městečko reflektuje vaši osobnost, je návštěva ostatních zajímavá a motivující. Konec osobní sondy.


V Japonsku jsou populární nejrůznější loterie a výherní automaty, nejraději mají takové hry, kde třista hodin grindujete jedinou aktivitu. Odměna je prchlivá, ale odehraný čas, ten zážitek, vám už nikdo nevezme. Animal Crossing je takovým komplikovaným výherním automatem. Dokonce i když si ve hře koupíte los a nejste vylosováni, dostanete cenu útěchy. Není zde nic negativního nebo špatného, jenom samé pozitivní věci, odměna za vámi investovaný čas. Zcela rozumím kritikům tohoto titulu, že jde z herního hlediska o podvod, že to není hra. Že sedět na pískovišti a plácat bábovičky není nic, co by si zasloužilo pozornost. Na druhou stranu nelze zpochybnit, že hra je dokonalá právě v tom smyslu, že vám ukáže, jak je plácání báboviček zábavné a uspokojující.

Animal Crossing je hra pro každého a zároveň pro nikoho. Bude tak bohatá a zábavná, jak vy rozhodnete. Je to prostě sandbox. Já říkám: ruce pryč!