6. 8. 2013

Hired Guns potřetí a naposledy



Správní chlapi by měli dodělávat, co načli. I když od Hired Guns Amiga Old School party uběhly dva měsíce, myšlenka na hru byla příliš silná. A tak jsme se jednoho krásného večera (včera) sešli v sestavě DaMi, Dóďa, Předseda a já, abychom dorazili Hired Guns do zdárného konce. Pařba, která začala zhruba v šest večer, končila v jednu ráno a shrnul bych to asi takto: EXTÁZE!

I když jsem se zprvu bál, že dvouměsíční přestávka mne spíše od hry odradí, či že vypadnu z nostalgické nálady a zapomenu naučené ovládání, opak se ukázal býti pravdou. Tohle není nostalgie. Tohle je hardocore pařba nejvyššího kalibru, zkrvavené oči, nefunční sejvy, rozbité joysticky, spousta smíchu a zábavy. I když je mi jasné, že to vyzní pozérsky, musím říci, že něco takového vám současné mainstreamové hry jenom horko těžko dají. Dvě myši do Amigy, joystick a klávesnice. A hodně odvahy a odhodlání. Bez toho si neužijete žádnou hru.


Abych hned předem nalil čistého vína, musím zmínit extrémně důležitou věc. Dami totiž pod vlivem párty ve Vraném k Hired Guns zasedl již doma a za ty dva měsíce ji dvakrát dohrál sám. To znamená, že v našem čtyřčlenném týmu plnil roli kapitána, protože si pamatoval všechna kritická místa hry. De facto suploval roli návodu. Ve skutečnosti to ale nebylo na škodu, protože bez něj bychom se teď ještě někde plácali v osmém levelu. Některé hádanky jsou totiž doslova na jeden pokus a i když nebyly vysloveně časté, bez Damiho vedení bychom ztratili příliš mnoho času a energie.


Hired Guns jsou, jako mnoho dalších podobných her, mnohem lehčí, než se na první pohled zdá. Hlavní je samozřejmě praxe. Ovládání musí přejít pod kůži. Inventář musí být uspořádán s OCD precizností. Pohyb musí být rychlý a dokonale načasovaný, přesný. To je ale vše na hráči. Všechno ostatní - zkoumání, hádanky, zbraně, munice, psi-ampy - to všechno už tak nějak přijde samo.

Hra mne ale překvapovala každou chvíli. Stavění vlastních plošinek, rozmisťování střílecích věží, psi-amp s náhodným účinkem, propadla, pomalý pád ála peříčko, dýchání pod vodou, vodotěsnost, několik druhů štítů, munice a hromady granátů, zbraní a několik menších vychytávek. Nečekal jsem, že hra bude takto bohatá.

A i level design mne dostal do kolen. Grafika vypadá pořád dobře, má úžasnou atmosféru. Pohled na zapadající měsíc, blesky v pozadí, tlukot srdce, namodralé zdi uvnitř reaktoru chlazeného vodou. Opravdu jsem byl chvílemi až omráčen tím, jak primitivním způsobem vystavěli DMA Design mnohapatrové chrámy plné výtahů. Obdivoval jsem, jak primitivní follow inteligence nepřátel zamávala s našimi řadami. Jak jsme se takticky museli vzájemně krýt, klást miny, přehazovat si munici a lekárničky. V každé úrovni byly jeden dva okamžiky, kdy se mi zatajil dech. A nebylo to tím, že jsem byl pod vodou.


Strašně se mi líbilo střídání tempa ve hře. Jedna úroveň například začala na otevřeném prostranství, kdy jsme se museli prostřílet skrz řady oštítovaných kopuloidů, což nebyla legrace. Atmosféra byla úžasná, je to jako z nějakého filmu, kdy vidíte bandu hrdinů proti neférové přesile, ale za řevu našich hrdel a zbraní (a po nekonečném save-loadování) jsme vyrasili i toho nejposlednějšího robota. Postup vpřed za každou cenu a má věrná ostřelovací puška ládovala 9 mm projektily dál, než jsem byl schopen vůbec dohlédnout. Střílel jsem dřív, než se objevil cíl - primitivní simulace balistiky zařídila, že robot dostal co proto, byť vstoupil na políčko o půl sekundy později. A pak jsem se jen procházel mezi troskami kouřícího šrotu a říkal jsem si, že jsem odvedl dobrou práci.

Jak jsem napsal výše - tahounem týmu byl hlavně Dami, který zkrátka věděl, kam sáhnout. To ale neznamená, že bychom byli my ostatní zbyteční. V podstatě neustále jsem se cítil hrdý za zabití každé příšery, protože jsem tím pomohl týmu. Výtečný byl také Dóďa, který v pozdější fázi hry řešil všechny podvodní pasáže, jelikož hrál za robota. A Předseda? Kdo by na toho smíška pokládajícího odjištěné miny ným pod nohy mohl zapomenout. "Hele robot, zastřelím ho" pravil a už jsme mačkali CTRL-L, zatímco se na Dóďově tváři vykreslila nehraná nasupěnost. Pařba - á - ha há!


Abych jen stručně shrnul, o čem vlastně hra je - cílem je položit čtyři bojlery na správné místa v poslední úrovni. Bojlery (odborně: brojler) jsou rozmístěné ve čtyřech zakroužkovaných lokacích na hlavní mapě a tak logicky vyplývá, že není potřeba projít všechny mise k prostému dohrání. Jelikož jsme chtěli hlavně dotáhnout hru k finálnímu výbuchu, šli jsme po bojlerech takticky až po té, co jsme si vyčistili cestu skrz ostatní povinné úrovně. Pak stačilo jen utéci a hra byla dohraná. Jak snadné!

Překvapila mne také taktická složka hry. Ono to vyzní logicky - držte si nepřátele dále od těla. Ano, to ví každé malé dítě. Ale v Hired Guns je mnoho úzkých, klaustrofobických míst, kde prostě není prostor k manévrování. A další detail - během střelby se nelze hýbat, takže když pálíte dávkou z kulometu, nepřítel popojde a sejme vás nožem zblízka na jednu ránu. Mnohokrát během večírku došlo k pozastavení hry a třeba deset minut jsme probírali strategii, kdo se kam postaví a co bude dělat. Některá místa (zejména ke konci hry) jsou designovaná vysloveně pro jednu postavu (obíhání nepřítele dokola v chodbě, tam bychom se ve dvou či více prostě rozstříleli na cucky), mnohá jsou ale navržena pro přímou kooperaci dvou až čtyř lidí. Líbila se mi také série čtveřic teleportů, kdy každý byl určen pro jednoho z nás. Takže nasejvit, vlítnout tam, když se situace vymkne z kontroly, load pozice a přerozdělení úkolů. Briliantní!

Celkem mne překvapilo, že v konečném důsledku je většina úrovní celkem malá. Sice jsou chodby spletité, exteriéry rozlehlé, ale když se člověk soustředí na jádro věci, většina hádanek se vejde na mapku 10x10 políček a ještě vám kus zbyde. Díky tomu se dá v každé úrovni rychle zorientovat, pokud si vezmete k ruce mapu, ideálně v kombinaci s psi-ampem farsight. Jelikož ukládání a nahrávání pozice do RAM disku je ďábelsky rychlé, považoval jsem to chvílemi skoro za cheat. Avšak na druhou stranu...


Na druhou stranu nutno podotknout, že za celý večírek náš přibližně stokrát obtěžovala hláška, vyzývající k zadání kódu z manuálu. Nesvedete si představit, jak moc otravný proces to je! Tento dotaz, neboli naplnění direktivy 2850 vesmírného sboru, se objeví vždy při uložení nebo obnovení hry, takže ono to podvádění s příliš častým ukládáním je trochu vykoupeno. Zlomový okamžik přišel asi v deset večer, kdy jsme všichni svorně potvrdili, že deklinace hvězdy 200 je SKUTEČNĚ 84 a nic jiného, což hra prostě odmítla pochopit. Samozřejmě jsme sejvovali většinu času do RAMdisku, takže došlo k resetu, obnovení pozice z disku (tj. krok vzad asi o půl hodiny hry) a jeli jsme celou úroveň znova. Na druhou stranu je fakt, že opakované průchody byly již ďábelsky rychlé.

Hráči to v devadesátých letech měli MNOHEM horší. Dneska jste sice nuceni být během hraní permanentně online, ale nikdo vás neobtěžuje při každém třetím sejvu k prohledávání obsáhlé tabulky. Já vím, že v době cracků a warezu je to irelevantní, ale z oficiálního hlediska? Peklo prostě. Dosud se mi nepodařilo vygooglit, zda byly Hired Guns takto prolezlé chybami v manuálu. Ono těch hodnot není zas tak moc - asi 4.000, jestli to dobře počítám. Takže si umím představit, že to mohlo postihnout více hráčů. Nu, přežili jsme to!


A závěrečná mise byla lahůdková. Rozmístění bojlerů bylo dílem okamžiku, ale finále hry spočívalo v šesti překvapivě velkých bossících na dost malém prostoru, ke kterému vedly tři výtahy. Bylo to drsné. Zkoušeli jsme mnoho variant - naházet na sebe štíty, rozestavit střílny, postavit ve vzduchu plošinky, střílet z granátometu... I když Dami tvrdil, že je ta poslední mise (s obtížností 15 oproti běžnému hodnocení 3-9) vlastně velice jednoduchá, měli jsme docela problém ji vyřešit. Přímý útok skoro neměl efekt, vlastně si nejsem jistý, jestli se nám jednoho z těch šesti bastardů podařilo dostat. Ale mělo to pozitivní efekt, museli jsme experimentovat, kombinovat a zkoumat.

V našem týmu byl jeden člen, kterého bych se nebál nazvat outsiderem. Plnil spíše podřadné, neřkuli kopáčské práce, nošení klíčů, granátů a podobně. No a tento člen našeho týmu přišel s odvážnou taktikou. Nahnal jsem bossíky do jednoho rohu místnosti, rychle jsem je oběhl po levé straně, odtlačil jsem posuvnou stěnu, uzmul bleskurychle červenou kartu a šupajdil do teleportu k vítěznému cíli, aniž bych si nahodil štít či se nechal nějak zranit. Moment vítězství byl neodkladný a tak jsme se okolo jedné ráno poplácali po ramenou, potřásli si notně znavenými pravicemi a vydali jsme se ke svým domovům.


Fascinuje mne to. Nejen to, že se dřív opravdu dělaly hry, které vyžadovaly naprosté nasazení. Ale i to, že po namemorizování se dají tyto hry dojet relativně bez ztráty kytičky. Že se vůbec dají namemorizovat, i když vypadají monstrózně. A také mne fascinuje, že se pořád najdou lidé, které tyto hry fascinují a jsou schopni je dorážet do konce. Sice jsem nedávno dohrál celou řadu her (Shadowrun Returns, Fire Emblem, Donkey Kong Country Returns...), ale u žádné z nich jsem nebyl takto vyčerpaný. Spokojený, nadšený, v euforii - to ano. Ale odpadnout od joysticku do stavu nevědomí, kdy se mi zdají sny o čtvercových chodbách... to mi chybělo, sakra! Díky za to, chlapi!


Paradoxně ale dohráním této skvělé pařby došlo k malému problému - co budeme hrát teď? Jistě, můžeme si dát Hired Guns znova. Jejich znovuhratelnost je opravdu vysoká a nevyčistili jsme zdaleka všechny úrovně, takže prostor tady je. Ale je tady někde po ruce nějaká jiná, kooperační hra pro čtyři hráče, ideálně na jedné Amize? V současnosti se snažím prosadit Alien Breed 3D 2 ve dvou po kabelu, ale to není úplně ono. Chtělo by to nějakou strategickou, taktickou střílečku, ne nepodobnou Hired Guns, ale klidně nemusí být nutně first person. Narazil jsem na fantasy mutaci Kargon, jenž by mohla zabavit - ale je více orientovaná na deathmatch a recenze má poněkud vlažné. Jakékoliv tipy uvítám v komentářích.

Hired Guns zdar!