4. 9. 2013

Hra měsíce - Warlords


Gymnázium Botičská poskytovala díky otevřenosti přístupu profesorů informatiky dost potravy pro pařanské duše. Nelze zapomenout na časy, kdy jsme se doslova prali o jednotlivé počítače, jelikož nesesíťované 386 měly každá na svém harddisku trochu jiné hry. Pokud byl počítač obsazen (silnějším) spolužákem (nepřítelem číslo jedna), nezbylo, než si sednou k opuštěné 8086 a hrát na oranžovo-černém monitoru třeba Xenon 2 (který jel napříč očekávání velice slušně a nevypadal vůbec zle!). Pamatuji si ale, že počítač zcela u okna, byl okupován těmi nejbrýlatějšími a nejuhrovatějšími nerdy, kteří zneužívali VGA rozlišení ke hraní her žánru nejvznešenějšího. Zapomeňte na Dooma, zapomeňte na Arcade Voleyball, Dynablaster nebo Ishar. Na tamtom počítači se hrály strategie. A právě Warlords mne zaujaly nejvíce.



Pozoroval jsem při hraní kamarády a snažil jsem se pobrat základní ovládací schéma. Zafixoval jsem si důležitou klávesovou zkratku ALT-E, která ukončovala tah. To jsem tehdy považoval za dostatečnou znalost, opravňující mne ke hraní a tak jsem v nestřeženém okamžiku spustil novou hru a začal válčit. Mačkal jsem sice ALT-E zuřivě, leč jinak bylo mé klikání myší a zkoušení dalších ALT kombinací spíše k smíchu. Ale i tak - neztratím z paměti ten dojem velkoleposti. Velká mapa na pravé straně obrazovky, na straně levé pak pohled do prokresleného světa. Byla to asi jen má fantazie, ale představoval jsem si ty epické bitvy s draky, rytíři a armádami. To mi stačilo k tomu, abych na hru již nikdy nezapomněl.


K pořádném zahrání jsem se ale nakonec přece jen dostal, na Amize. Bylo to o pár let později, kdy jsem již měl nastudovanou knihu "Hry pro PC" od Frantička Fuky. On tedy zvolil Warlords 2, ale mnoho věcí mají obě hry společné (dvojka totiž na Amigu nikdy nevyšla). Detailní popis "vektorizace jednotek" byl sice zmatečný, ale i tak jsem dostal do rukou návod, jak hru ovládat. A tak jsem začal pařit, přestože strategické hry nejsou rozhodně můj obor. Byla to doba, kdy jsem propadl Dračímu Doupěti, kdy jsem četl Pána Prstenů a tak Warlords úspěšně zapadly do konceptu mých tehdejších zájmů. Pár nocí jsem nad hrou strávil a ty krvavé oči z jinak bezchybné televizky Panasonic za to rozhodně stály.

Co jsou Warlords? Dneska bychom mohli hovořit de facto o klonu hry Heroes of Might and Magic - ten ale startoval ve hře King's Bounty. Jelikož obě hry (Warlords a King's Bounty) vycházejí ve stejném roce 1990, těžko se přít o tom, kdo byl doopravdy první. Na jedné straně je fakt, že Warlords vyšly zkraje onoho roku, zase King's Bounty byl psaný i pro osmibity a tak se lze domnívat, že vývoj započal dříve, než u Warlords. Na druhou stranu, Wikipedie tvrdí, že Warlords vyšly už v roce 1989, tak nevím.


Hra se točí okolo jednoho z osmi hrdinů, který má zájem o úplné dobytí krajiny. K tomu vede trnitá cesta skrz obsazování desítek měst. Většina z měst jsou z počátku hry neutrální, ale s postupem hry se rozmáhají i ostatní hrdinové a zabírají, co se jen dá. Více měst znamená více peněz a za ty můžeme najímat jednotky. K dispozici jsou klasičtí barbarští válečníci, jezdci na vlcích, rytíři, elfové, trpaslíci a několik druhů kavalerie. Neměli bychom také zapomenout na námořní jednotky, které nás dopraví na opuštěné ostrovy plné pokladů.


Budování armády a postup vpřed - to je jedna z cest k vítězství. Hra ale nabízela překvapivě pokročilé funkce, kdy například nepřítel, spatřící naše hordy, raději souboj předem vzdá. Je možné uzavírat aliance s ostatními a zase je rušit. Odměny za bitvy nejsou jen ve formě zkušeností či peněz, ale také jsme mohli narazit na magické artefakty. A protože celá hra má jasný fantasy motiv, mohli jsme se paktovat s čaroději a i s draky. Právě díky této variabilitě si mne hra získala. Ne snad, že bych tu jedinou mapu někdy dotáhl do vítězného konce. Bohužel, jsem levej.


Laický pohled na hru ve své době zapříčinil porovnávání tohoto titulu s Defender of the Crown. I když je to dneska nesmyslné, koncem osmdesátých let jsme byli svědky celé řady klonů s mizernými strategickými ambicemi (což se dá aplikovat i na jinak legendární Defender of the Crown). Hry jako Joan of Arc: Siege & Sword, Feudal Lords nebo Kingdoms of England - to jsou jen příklady pokusů o plagiáty, které nevyšly. Prvních pár hodin hraní Warlords ale vyvedlo každého z omylu - tady nejsou žádné serepetičky okolo, je to čistá, hardcore strategie, která posunula vývoj žánru o řádný kus dopředu.

Všimněte si NÁPADNÉ podobnosti vzhledu armády (vlevo) při porovnání s Lords of Midnight!

Warlords 2 (1993) byly spíše rozšířením hry, než plnotučným pokračováním. Hra se opticky změnila málo, ale nabízela pět map, náhodný generátor, editor levelů, omezenou viditelnost, fascinovala mne i možnost hrát multiplayer po emailu (ale hot-seat je stejně jako u prvního dílu přítomen), snad to šlo také po síti (teď z hlavy nevím). Updatovaná verze z roku 1995, s podtitulem DELUXE, konečně přinesla plnotučnou VGA grafiku s 256 barvami a hlavně možnost importu uživatelského obsahu - nic lepšího asi toto téma nenabídne a tak lze tuto hru doporučit i současným hráčům, jako referenční titul.


(Mimochodem koukám, že jak Warlords 2, tak DELUXE, vyšly i pro Macintosh - neboli zatížíme Amigu a vyzkoušíme Shapeshifter!).

Bez zajímavosti není, že celé univerzum této hry poněkud překročilo svůj vlastní stín. Věděli jste, že slavný Puzzle Quest je de facto následníkem Warlords? Opravdu, nedělám si legraci - za oběmi hrami stojí týž chlapík jménem Steve Fawkner. I když je Puzzle Quest skvělá hra, tak čistě z herního hlediska nemá mnoho společného s Warlords. Vlastně i přímá pokračování série (jmenovitě tedy Warlords 3 a 4) nepadly na úrodnou půdu, ve své době spíše zapadly. Tím nechci říci, že by to byly špatné hry. Oba díly se prostě jen od svých předchůdců hodně lišily a nedokázaly pořádně zaujmout staré, ani nové hráče. Konkurence nespí.


Mám teorii, že Warlords v současné době nemá smysl oživovat, jelikož jejich hlavní kouzlo spočívá v naprosté archetypálnosti. Jde o základní kámen, který je brán jako samozřejmost a pouhé pokračování bez drastického rozvinutí konceptu by nutně zapadlo v konkurenci jmenovaných Heroes of Might and Magic a mnoha dalších fantasy tahovek. Jenže - když koncept Warlords rozvinete, tak to přestanou být Warlords. Takže ono je možná dobře, že máme dva díly poctivé, vybalancované strategie a nic víc. Protože nic víc vlastně není potřeba.