11. 3. 2014

Ninja Baseball Bat Man


Na co chodit okolo horké kaše. K této hře jsem se dostal jedině kvůli tomuto krátkému AVGN videu, které doporučuji ihned shlédnout. A ano, prostota, s jakou IREM zvolil provokativní a lákavý název hry, mi přijde natolik zábavná, že jsem zasedl k domácímu arcade systému a spustil emulaci. Je hra skutečně tak dobrá, aby byla hodna svého bombastického názvu?



Grafika

Přímo zbožňuju hry, které s omezenou paletou barev vyčarují na obrazovce pocit, že grafika nemůže už vypadat lépe. Bedlivému oku neunikne, že barev je dohromady... no... ne o moc více, než 16 - ale paleta se dynamicky mění během hry a nemám tak pocit okoukání. A ano, graficky je hra zvládnutá na jedničku. Otazník trochu visí nad stylizací - cartoon miluju, ale chvíli jsem si zvykal na ujetost samotného motivu. Aby autoři obhájili ono "ninja" a "baseball" v názvu titulu, setkáváme se zde s nepřáteli ve formě baseballových míčků, chytacích rukavic, baseballových pálek a podobně. Všichni - tedy jak naši hrdinové, tak oponenti - se snaží vypadat ninjovsky mysticky tajemně, což se sice úplně nedaří, ale i tak valíte bulvy a těšíte se, co bude dál. Škoda jen, že nepřátelé se často opakují v barevných variantách.


Zvuk

Zvuková stránka věci není příliš výrazná nebo výjimečná, ale očekávání nezklamalo. Vedle toho ale musím vyzdvihnout bombastický soundtrack, který je tak našlapaný, že tlačítka drtíte, jakoby šlo o život. Vzhledem k vysokému standardu počátku devadesátých let (hra vyšla v roce 1993) bych řekl, že Ninja Baseball Bat Man patří do té vyšší zvukové třídy.

Hratelnost

Na výběr máme ze čtyř panáčků, přičemž jejich vlastnosti se skutečně znatelně liší. V jádru je ovládací schéma stejné - jedno tlačítko pro útok, druhé pro skok - obě najednou jsou pak nabíjecí úder (ale to nám bere kousek energie). Jednotliví ninjové (ninja baseballisté?) mají ale různou rychlost pohybu i útoku, jiný dosah zbraní - hru bylo v originále hrát právě ve čtyřech a tím pádem je odlišnost žádoucí - a když už zemřete, po vhození mince si můžete vybrat někoho jiného. Rubání je velice rychlé, prostředí i nepřátelé se často mění, obecně jsem jako hráč získal ten správný pocit postupu vpřed. Trochu mi přišlo líto, že sebratelné předměty / zbraně mají tak malo paletu - nejčastěji házíme baseballové míčky, ale i tak nemají tyto bonusy nijak zvlášť vysokou účinnost.


Obtížnost

Na hře je vynikající, že má opravdu pozvolnou křivku obtížnosti. První minci jsem vhazoval až na konci druhé úrovně... pak na konci třetí úrovně... a pak začalo přituhovat. Ke konci čtvrté úrovně jsem už měl vhozeno deset mincí, ale bylo to zasloužené - bossové jsou totiž docela tvrdí. Běžní nepřátelé přicházejí v inteligentně poskládaných a předvídatelných vlnách - navíc má hra tu správnou toleranci naší pozice, tj. úderem vpřed zasáhneme i protivníky, co stojí mírně nad nebo pod námi. Alchymie je jednoznačně skryta ve speciálním útoku (stisk obou tlačítek) - ve správný okamžik totiž vyřeší každou situaci, ale je tak snadné minout... takže naše energie přichází vniveč. Celkově bych doporučil si šetřit léčiva a zdravíčko až na bossíky, protože se speciálním útokem dostanou na budku eins - zwei. A jelikož jsou bossové velcí přes celou obrazovku, je skoro nemožné je minout.

Atmosféra

I když hra působí, že se toho děje hodně najednou a hodně rychle, ve skutečnosti má hráč situaci pod kontrolou a udržuje si přehled. Chvíli trvá, než přijdete na skryté útoky (rotační kopačka ve vzduchu například) a ještě déle trvá, než se je naučíte efektivně využívat (ke konci hry jsem se často nechal chytit do pasti jenom proto, že jsem z ní vyklouznul právě touto kopačkou). Bohužel jsem hrál hru jenom sám, ale vsadím se, že ve dvou až čtyřech to bude velice elegantní řežba, kterou si s chutí dám ještě několikrát!


Závěr

Vsadím se, že archívy MAME skrývají stovky skvostů, kterým se jenom nedostalo dost pozornosti. IREM jsou zavedená společnost, ale přece jenom proti konkurenci ve formě Capcomu lze pochopit, proč tato hra zapadla. Faktem je, že mi chyběla jakási vyšší sofistikovanost - nějaká třešnička na dortu, která by hru odlišovala od záplavy ostatních. Ninja Baseball Bat Man je tak vlastně veskrze průměrná hra, avšak překvapivě baví nadprůměrně. Paradox? Možná. Díky své jednoduchosti (jak ryzí obtížností, tak ovládáním) bych ji ale vřele doporučil začátečníkům. Hodnocení 726/M.