13. 5. 2014

Pool of Radiance


Nedávná diskuze o klasických RPG hrách s tahovými souboji vynesla na světlo, že ne každý je obeznámen se sérií GoldBox, jak se označuje třináctka her od SSI na prakticky identickém enginu (když bychom započítali i editor Unlimited Adventures). Je to už mnoho let, co jsem hrál Champions of Krynn, Neverwinter Nights a Buck Rogerse, no popravdě, abych nalil skutečně čistého vína, mne hry nikdy nechytily tak, jak by asi měly. Byl to jednoznačně dobový problém. Jsa zmlsán Dungeon Masterem jsem se už k pidiokénku s mizernou grafikou a s tunami textu okolo nikdy nedostal pořádně. Odehrál jsem pěkných pár hodin, dost na to, abych pochopil, v čem je výjimečnost a významnost oněch her. Avšak taková ta nefalšovaná, empirická zkušenost mi chyběla.

Viděno zpětnou optikou, zásadním problémem byla nepřítomnost manuálů (množné číslo použito záměrně). Dále pak překážkou byla chatrná znalost angličtiny. A za poslední - je opravdu vhodné být poněkud lépe zorientovaný v pravidlech AD&D. Jestliže víte, co je to THAC0 a AC, je to určitě výhoda - ale pokud chápete, jak se tato číslíčka ve skutečnosti konstruují, ve hře vám to výrazně pomůže. A v době, kdy jsem tyto hry hrál, jsem měl v malíčku leda tak Dračí Doupě, které přes nepokrytou inspiraci jsou úplně jinou hrou.

Další motivace přišla ze strany mého kolegy, který mi ukazoval hezky rozehranou partii Neverwinter Nights (z roku 2002). Sám se zmínil, že vlastně hraje jenom podle mapky a že celá ta parádní 3D grafika je jenom náhražka deskové hry s figurkami. Nemohl jsem si nevšimnout právě oné mapky, která až podezřele nápadně připomínala tu, kterou si pamatuji z Champions of Krynn. A čím více jsem se začal v těchto Goldboxích hrách vrtat, tím více mi docházelo, jak moc podobné si tyto hry jsou - tedy jak z roku 2002, tak z roku 1988. A společným jmenovatelem jsou právě Advanced Dungeons and Dragons.

Mapa ze hry Neverwinter Nights...
... a mapa z Pool of Radiance. A celý svět je složený z takových mapek. Ono to jsou vážně skoro stejné hry, jen s krapínek jinou grafikou. Ale fakt jen krapínek...

Uvědomil jsem si, že jsem vlastně nikdy nezažil ten plnotučný zážitek hráče, fanouška klasické stolní hry, který poprvé otevřel krabici, ve které se skrývá disketa se hrou a přibližně sto stránek čtiva ve formě přibalených knížek. A tak jsem si řekl, že v rámci možností (originálky na eBayi jsou vážně dost drahé) využiji všech legálních možností a takovou hezkou seanci si užiju a zahraju. Tedy - není mým cílem hru nutně dotáhnout do vítězného konce, ale chtěl jsem si to vyzkoušet s maximální možnou péčí.

Vytiskl jsem si tedy manuál, deník a knihu nápověd. Dále jsem si k Amize otevřel i pravidla druhé edice AD&D (vlastním doplněné vydání z roku 1995), nainstaloval WHDLoad verzi Pool of Radiance (pozor, ve verzi 1.0 prakticky vzato nejde ukládat pozice - až verze 1.1 má tento nepříjemný bug opravený - ale i tak trvá ukládání NEUVĚŘITELNĚ A OTRAVNĚ DLOUHO, asi minutu - a to jak na reálné Amize, tak ve WinUAE) a začal jsem hrát. Tedy přesněji řečeno - číst.

OK, přiznávám bez mučení - tato fotka je trochu aranžovaná - ale v podstatě takhle jsem strávil posledních sedm večerů.

Opravdu - trvalo mi tři dny, než jsem přelouskal základní úvod do hry, než jsem se správně naladil na hraní osvěžením pravidel a než jsem si vůbec vytvořil partu. Ano, byly to tři docela dlouhé večery, během kterého jsem odhadem tisíckrát kliknul na "reroll" tlačítko, abych dostal všechny statistiky postav alespoň na číslo 16, ideálně pak 18 (v případě síly jsem trval na minimu 18(50)). Viděno externí optikou šlo o obrovskou nudu - jenom klikat na jedno tlačítko. Ale v mé hlavě se začala vytvářet první zkušenost se hrou. A sice - tohle je skutečně "jen" virtuální Pán Jeskyně (původní termín Dungeon Master a zkratku DM nepoužívám, abych zabránil zmatení s dokonalou hrou od FTL, ke které tu a tam budu možná referovat). Hra samotná se odehrává převážně v hráčově hlavě, pomocí virtuálních kostek.

I když jsem původně hledal, která hra ze série GoldBox je objektivně nejjednodušší - abych si hraní mohl co nejvíce užívat a vyhnul se zbytečné frustraci - sáhnul jsem nakonec po Pool of Radiance, první hře, která nám zprostředkovala zážitek z AD&D v plné míře. Podle Mobygames vyšly první licencované hry už v roce 1982, respektive 1983 - a to pro konzoli Intellivision (opravdový, od Mattela!), avšak vzhledem ke komplexitě těchto her bych řekl, že není ostudou říci, že první je právě Pool of Radiance z roku 1988 (ve stejném roce vychází i Heroes of Lance, ale hratelností to AD&D také zrovna moc nepřipomíná, jde spíše jen o využití světa a licence, než o pravidla originálu).

Typický pohled na herní výhled.

Že je při hraní nezbyteně nutné mít po ruce co nejvíce knížek vám dojde po té, kdy zjistíte, jak moc je hra skoupá na informace. Při hraní se počítá s tím, že máte dokonale zmáknuté pravidla AD&D - nahazování postav se totiž zdá být stračně kryptické - kliknete na reroll a vlastně nevíte, co se skutečně děje. Takže nalistujete stránku v pravidlech a vydedukujete, jak se počítá AC, jak se počítá THAC0, jaké vlastnosti mají jaký vliv na množství HP a pak vám teprve dojde, jak moc velký rozdíl je v síle 18 a 18(50) a 18(90) - a tak klikáte na reroll do zblbnutí. V reálné hře by vás PJ mohl zastavit, případně vám přikázat, že nahazovat postavu smíte jen třikrát - no v tomto případě máme počet pokusů neomezený, tak proč toho nevyužít.

Jedna z mých prvních postav, všimněte si stavu naloženosti - 2406 a pohyb 6. To je OK.

Hra je nastavena tak, že po nahození vlastností a výběru rasy můžete volit povolání podle toho, kolik jste si nahodili. Takže jsem si nejprve určil, jaká povolání vlastně chci. Obecně vzato jsem musil počítat se souboji tváří v tvář, na což je potřeba válečníky. V šestičlenné partě jsem chtěl mít alespoň tři. Pak jsem si chtěl udělat jednoho klerika na léčení, jednoho zloděje a jednoho klasického mága na podporu z dálky. Logika věci dobrá, no výsledky nemohly být dobré. Kouzelník má definovanou hodnotu zdraví pouhým jedním hodem čtyřstěnnou kostkou, takže maximum 4 je vlastně nic moc, když stojíte proti orkovi s mečem, který ubírá 1k6 zdraví. A tak jsem si řekl, že budu trochu více experimentovat - udělám si partu multiclassů.

Základní výbava téže postavy, nenesu nic zvláštního.

Ti pochopitelně pomalejí získávájí zkušenosti, ale jinak mají v podstatě jenom výhody. Nakonec jsem si udělal 2x fighter / cleric (half elf), 2x fighter / mage (half elf, elf), 1x fighter / thief (dwarf) a pak bonusová postavička elfice bojovnice, spíš jen tak pro legraci a doplnění. Co to znamená v praxi?

Hra je prošpikovaná textovými sděleními - díky tomu i z jednotvárné grafiky dýchá život.

Zdravíčko u multiclassů se nyní počítá průměrem ze dvou hodů kostkami - takže můj válečníkomág má nyní (1k10 + 1k4) /2 HP (maximum 7 proti maximum 4, přežiju jeden běžný útok orka), s čímž už se dá něco dělat. Díky síle 18(90) mám bonusy na THAC0, takže nezačínám se standadními 20, ale s 18, dále bonus na zranění +3. Armor Class se mi podařilo stáhnout díky bonusům za obratnost na velice pěkných 6. Když chápete, jak funguje matematika hry, dojde vám, že záleží na každičkém bodíku ve vaší statistice a tím pádem je nahazování opravdu extrémně důležité a nemůžete to podcenit.

Před soubojem můžete pláchnout, ale také se pokusit vykecat.

Proto také označuji poslední postavu v partě za legrácku, neboť ženské pohlaví elfice znamená maximální sílu 16 - sbohem bonusy a šáteček! Velice nestrategická volba, vskutku.

Většinu bitek řeším prostě tím, že nepřátele uspím.

Krok stranou - v knize pravidel se popisují zajímavé alternativní metody nahazování, kdy má hráč větší kontrolu nad výsledkem. Škoda, že v počítačové verzi není podobný režim, to by ušetřilo mraky času a pořád by to bylo podle pravidel...

I mnohem větší přesila není problém - šachovnicové uspořádání znamená, že uspím 9 nepřátel vpředu a jelikož přes sebe postavy nemohou chodit, zablokuju postup ostatním a po jednom je vymlátím.

Pool of Radiance je skutečně kus softwaru, který nahrazuje Pána Jeskyně. Design titulu je nastavený tak, aby co nejvíce připomínal seanci u stolu. Grafika ve hře je prakticky nepřítomná, většinu času se orientujete jen podle mapky na čtverečkovaném papíře v rozměru 15x15 políček. Při cestování na delší vzdálenosti sem tam PJ hodí kostkami, zda-li jsme nepotkali náhodou nějakého nepřítele - vedle toho uzavřené prostory obvykle obsahují jeden specifický úkol nebo souboj, rozhovor, tajnou místnost, poklad a podobně.

Podstatou sdělení je, že COKOLIV se stane v této počítačové verzi, je 100% kompatibilní a přenositelné s deskovou verzí AD&D! Jde to dokonce tak daleko, že v manuálu se dočtete o možnosti "importu postavy" - tedy o možnosti přenést svou postavu z papírového deníku do hry - a pak klidně zpátky i s nabytými zkušenostmi, penězi či výbavou. Pochopitelně je tedy omezení - Pool of Radiance začínají vždy postavy na první úrovni, bez výbavy a jen základními penězi.

Pochopitelně na usnutí se musí házet kostkami, takže to není 100% taktika - ale běžné orky takto mydlím levou zadní.

Tím jsem se ale dostal k veledůležité funkci "Modify character", díky které si můžete nastavit vlastnosti vaší postavy a její zdravíčko přesně tak, jak máte nahozeno a posvěceno od Pána Jeskyně z "opravdové" hry. V praxi to ale znamená, že můžete tuto funkci efektivně použít v nečestnému vyboostování vašich postav, aniž byste za to měli trpět jakýmkoliv postihem.

I když jde v zásadě o legální, byť amorální taktiku, sáhnul jsem po ní. Důvod je jednoduchý. Po první noci nahazování postav se mi podařilo dosáhnout velice dobrých hodnot u tří postav - a v ten okamžik jsem si uložil pozici. To samé jsem zopakoval druhou noc - nahodil jsem si velice slušné tři postavy a opět si uložil pozici.

Orkové se pak jen bezmocně tetelí v tratolišti vlastní krve.

Třetí den jsem zjistil, že mám WHDLoad verzi hry 1.0 a že moje sejvy jsou sice fyzicky vzato na disku, ale hra je nemohla načíst! Takže jsem upgradoval verzi na 1.1, ta mi sice sejvy načetla, ale s chybou! S nervama úplně v kýblu jsem tedy sáhnul po nemorálně legální funkci a udělal si partu plnou supermanů. No, a dal jsem se do hraní, konečně!

Vstoupil jsem do města Phlan, o kterém jsem z deníčku něco málo věděl. Město bylo založeno před více než tisíci lety a během bouřlivé historie bylo po několik staletí totálně opuštěno. Relativně nedávno ale elfové v okolí objevili magickou studánku - bájný Pool of Radiance - který začal přitahovat všelijaká stvoření. Nově založený koncil pak obnovil řád města - ale jen částečně. Jeho okolí je pořád obydleno hlavně zrůdami a monstry, které nedbají na občanské soužití a terorizují široké okolí.

Mizerných 27 XP za poražení takové přesily. Inu, co se dá dělat.

Právě proto místní radnice vítá a otevřenou náručí veškeré hrdiny, kteří se nebojí riskovat svou kůži a pomůžou realizovat nové projekty města New Phlan. Úkolů je připraveno spousty, avšak role Zářící Studánky zatím není známa. Ono je to také možná jenom legenda, která měla za úkol rozhýbat místní ekonomiku...

Struktura hry, tak jak jsem zatím objevil, je skutečně založena na principu dávání úkolů a jejich plnění. Zatím co v jiných hrách tohoto typu, jeden úkol reprezentuje náplň celé hry, zde hovoříme rovnou o celé kampani, kdy se z menších a podružnějších záležitostí vypracujeme až k nejvyšším metám. Opět to reflektuje styl, jak se obvykle hraje opravdová hra. Jeden úkol zabere v reálném čase třeba jeden herní den, s postupem času se to samozřejmě protahuje.

Poklad se nejlépe dělí tlačítkem POOL a SHARE, předměty musíte vyzobat ručně.

Podstatné je, že vaše postavy se v rámci kampaně nejen vyvíjejí, ale také se připravují na import do další hry v sérii! A na konci celé série si samozřejmě můžete postavy "exportovat" na papír a hrát s nimi úplně jiná dobrodružství ve světě Forgotten Realms. Titul "pokořitel GoldBox" jim už nikdo nevymaže a docela by mne zajímalo, jestli nějací hráči této možnosti skutečně využil. Mohlo by jít o zajímavé historky.

Prvním úkolem této velkolepé epické fantasy ságy je... zabít 1000 prasat. Alespoň tak se to dá shrnout. Vlítnete do úrovně na západní straně města a musíte vykydlit nejméně 15 náhodných soubojů plus všechny místnosti. Zde si člověk uvědomí, jak moc je hra propracovaná. O postupu na vyšší úroveň si můžete nechat zdát - takže je to o výbavě a balancování party. V okamžiku, kdy přežijete úvodní bitku (tzv. Wizardry 7 déja-vu), si už můžete dovolit hrát trochu víc nenuceně. Vytvoříte si tím bezpečnou místnost na spaní, začnete experimentovat s memorizací kouzel a hra může skutečně začít.

Po každé bitce je vhodné se vyspat a memorizovat použitá kouzla.

Žádné kouzlo ani zbraň nemá ale ve hře detailní popis. Jednou možností je prostě experimentovat - sledovat vliv výbavy na statistiku postavy - no během soubojů se experimentuje s rizikem smrti, takže je mnohem lepší prostě nalistovat danou stránku v pravidlech a zorientovat se, jak že to či ono funguje.

Při správné kombinaci prvoúrovňového kouzla Sleep se vám podaří vypracovat neprůstřelnou taktiku a penízky se začnou hromadit. Z toho vyplývá, že začnete zkoumat i město samotné - kde nakoupit, kde trénovat úrovně, kde studovat kouzla. Kolem a kolem - jsem velice rád, že v Knize nápověd je každá mapa detailně popsaná, což zásadně urychluje orientaci v prostoru. V tom výsledku mohu svědomitě říci, že ke hraní není Kniha nápověd fakticky potřeba - design hry je vlastně dost přímočarý. A i když je grafika hry velice jednoduchá a jednotvárná, doplňující text, který tu a tam hru přeruší, dokresluje atmosféru města k plné spokojenosti. Kniha nápověd tak ve mně spíše budila pocit jistoty, že netápám ve tmách a proto bych ji i doporučil.

Ústupek casual rozmazelným masám - čas spaní se nastavuje automaticky. To si mohli SSI odpustit, takovou berličku hloupým americkým konzolistům! (Hra vyšla mimo jiné i pro NES).

Naprosto nepostradatelný je pak ale Deník hrdinů, tedy kniha, která obsahuje delší texty, které se do hry nevešly (nezapomínejte na cenu disket a že hra byla původně psaná pro osmibitové počítače C64 a Apple II, kde se s pamětí nedalo plýtvat!). Ať už jde o sofistikovanou protipirátskou ochranu nebo o historickou nutnost (šetřit místem na disketě) anebo o obojí - hře to dává neskutečnou příchuť, kterou dneska prostě nenajdete. Hrát hru, u které je nutno ČÍST? Nebývalá troufalost! Avšak - o to větší zábava to je!

Když se vám sejdou nějaké ty drobáky a zakoupíte či najdete první výbavu, začnete se více soustředit na snižování AC a zvyšování THAC0. Po chvilce klikání v nepříliš intuitivním inventáři si všimnete další zajímavé věci, která platí pro celou hru obecně a sice - všechno se zde musí drsně ručně naklikat, každičký prd. Nemůžete se vyzbrojit mečem, když už jste vyzbrojeni sekyrou. Musíte nejprve vybrat sekyru a odzbrojit se, teprve pak se lze ozbrojit mečem. Když si memorizujete kouzla, musíte pokaždé projít seznamem, i když vybíráte pořád to samé kouzlo - před každým spánkem znova a znova. A když vás během spánku přeruší nepřátelé a vy je porazíte nebo utečete - memorizace se samozřejmě zruší a musíte si to všechno naklikat znova. Je to zkrátka, jako v deskové hře. Také musíte nejprve vygumovat kožené brnění, abyste tam vepsali brnění kroužkové. A takhle je to ve hře se vším.

I když je grafika prostá, jistě poznáte, že jste právě vstoupili mezi ruiny.

Další věc, kterou považuji za zajímavou, je plynutí času. Oproti svatému Dungeon Masterovi se zde nemusíme starat o proviant postav, takže máme na všechno fůry času. Typickým příkladem jest právě spaní. Na klasickou memorizaci potřebujete něco málo přes čtyři hodiny (hra je dokonce natolik benevolentní, že tento minimální čas za vás nastaví automaticky! Taková blbost a přitom si připadáte zahrnuti luxusem...) - avšak moji klerici udrží dohromady 6 kouzel Cure Light Wounds a ty vám na plné vyléčení celé party po drsnější výměně názorů s orky stačit nebudou. Takže spíte běžně 8-12 hodin v intervalech soubojů.

Přesun o jedno políčko trvá minutu, při zapnuté funkci Search pak deset minut - takže i když nemůžete spát (typicky ve městě, to vás stráže poženou svinským krokem), můžete si přešlapováním před krámem čas urychlit alespoň tak. Vzhledem k nutnosti si všechno poctivě naklikat a vydřít bych řekl, že implementace potravin a tekutin by neúměrně zvedla zdlouhavost hry, která je už takto na hranici přijatelnosti.

Zákonně zlá elfice. Naloženost 1850, pohyb 3. To mi hlava nebere. Ženská prostě.

Při tom všem experimentování a ladění výbavy jsem docílil toho, že polovina mých postav má AC 0, dvě pak AC 1 a jedna AC 2, což jsou na první úroveň postav fantastická čísla, zejména u mých mágů... moment! Jak je to možné? Podle pravidel přece mágové nemůžou nosit brnění! A já mám na nich navlečené kroužkové, co je to za bordel? Že by nějaký bonus při multiclassování? Horečnatě listuji pravidly a skutečně tak tomu je. Multiclass s čarodějem vylučuje jakékoliv brnění, s čestnou výjimkou elfí zbroje, kterou ovšem nejde koupit či nějak snadno získat. Takže jsem začal experimentovat s kouzly jako Detect Magic, abych zjistil, kde je zakopán pes.

Začal jsem hledat po netu a zpovídat známé i neznámé lidi v diskuzích. Ve třetí edici pravidel jsem našel, že brnění zvyšuje pravděpodobnost neúspěchu seslání kouzla - pochopitelně, že vím, že třetí edice vyšla deset let po této hře, ale že by to bylo nějaké podobné pravidlo, které prostě jen zajehovu nemůžu najít v knížce? Jak ale jinak interpretovat větu z pravidel: "A multi-classed wizard can freely combine the powers of the wizard with any other class allowed, although the wearing of armor is restricted." ?

Copak se skrývá uvnitř pevnosti?

Rozuzlení přišlo skoro nečekaně a chyba padá na mou hlavu. Nějak jsem si špatně zafixoval, že GoldBox hry jedou podle druhé edice pravidel. Ty ale vyšly až v roce 1989, tedy rok po vydání Pool of Radiance, čili ty jedou podle pravidel první edice, kterou nedisponuji. Zdatným googlením jsem pak zjistil, že v první edici mágové mohli nosit libovolné brnění bez omezení. To je na jednu stranu špatná zpráva, že jsem dosud hrál dle pravidel, která se jen většinou shodují s první edicí a nelze tedy do budoucna počítat s přesností - ale to se dá řešit pořízením prvidel první edice, že ano. Dobrou zprávou ale je, že je hra krapet jednodušší, než jsem se původně obával, takže vzhůru do boje.

Odložil jsem Knihu nápověd a vydal jsem se zkoumat okolí. Jsa poněkud silnější, než by se na běžné hrdiny slušilo a patřilo, vydal jsem se do útrob západního světa a brzy jsem narazil na rozpadlé ruiny bývalé periferie města... na zapadlé pevnosti... na bažinaté mokřady plné nebezpečných ještěrů... na podvodné lstivé koboldy, co jen provokují k souboji, ale pak utečou...

Nic dobrého, zdá se...

Najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, se mi před očima začal vykreslovat svět, který neměl pouhých 16 barev nebo kolik, neměl 80x80 px výhledu... s mrazivým pocitem jsem studoval mapu plnou "papírových stěn" (neboli stěny s nulovou tloušťkou) a plánoval další postup. Přibližně po dvaceti hodinách strávených se hrou (z toho dobrá polovina byla jen studium pravidel a vytváření ideální party) jsem konečně pocítil závan nikoliv nostalgie, ale naprostého ponoření do hry, oddání se myšlence, že takhle byla hra zamýšlená autory. A to je parádní.

Co dál? Inu, nutno poznamenat, že běžní nepřátelé jsou pro mne již spíše nudní a souboje jsou dosti  jednotvárné. Na druhou stranu jsem už potkal první nepřátele, kteří zabírají 2x2 políčka a s těmi už je docela legrace. Vedle toho všeho mi pořád trochu uniká, jak se vypočítává nosnost našich postav, protože při prakticky identické výbavě a prakticky identických atributech mají některé postavy v boji pohyb 12 políček, jiné jenom 3. Hra nepíše hmotnost (a jakýkoliv jiné informace) o sebraných předmětech, takže to musím ještě prokoumat. Rozhodně se ale vrátím ke Knize nápověd, protože bloudění kol dokola je sice zábava, ale chybí mi ten pocit, že něco plním. Přece jenom nemám na hraní TOLIK času, kolik bych si přál. Nemám v úmyslu hru dohrát, i když si to už umím skutečně představit, ale chci se zkrátka podívat na nějaké výjimečné dějové situace, ne jen na náhodné souboje (byť s vynikající atmosférou a to bloudění v maličkém okénku je naprosto boží). Takže pojedu pořád legálně, pár hodin tomu dám s radostí, protože to je prostě JE zábava. A to je přece to hlavní!

... oj kurwa! Tady bude někdo loadovat!

Pool of Radiance je hra, která skutečně definuje AD&D implementaci do počítačové verze. I když v mnohém nedosahuje kvalit dobových Wizardry nebo Dungeon Mastera (což je dané prostě stylem světa a pravidly samotnými), po stránce atmosféry si troufnu říci, že jde o více než plnotučnou záležitost. Jasně, že je trochu divné, když co půl hodiny (herního času) dojde k bitce, po které se musíte vzpamatovat 12 hodin dlouhým spánkem, ale je skutečně už hnidopištví.  Myslím si, že v době vydání byla hra cílená na dospělejší publikum, které už mnoho let hrálo AD&D a vědělo tak, do čeho jde. Proto jsem si ho jako patnáctiletý usmrkanec nemohl v žádném případě užít. Už vidím sám sebe, jak za deset let budu k této hře referovat, s jiskrnou slzou v oku (a se slinou v koutku), jako ke klasice. Stejně jako před dvaceti lety tehdejší třicátníci říkali totéž. Mám tu nefalšovanou, empirickou zkušenost zkrátka opožděně. Pozdě, ale přece! A za to jsem nesmírně šťastný.

P.S.: Ale to sejvování je skutečně otravné! Si snad seženu disketovou verzi, to není možné! Sejvování se bojím víc, než smrti ve hře ;).