18. 8. 2014

Gravity Rush


O Gravity Rush se obecně hovoří, jako o killer titulu pro Playstation Vita. Hned zkraje musím přitakat, že jde asi o nejzajímavější velkou hru pro tento systém. Hra se rozhodně snaží zaujmout tím, že je jiná, než ostatní hry. Má zvláštní atmosféru, mnohdy úžasné okamžiky a pěkné vizuální zpracování, plus povedená hudba. Proti tomu ale stojí velice plytký a primitivní soubojový systém, opravdu odpudivé dialogy a chvílemi skutečně nezvládnuté ovládání kamery.



Playstation Vita má skutečně vážný problém - Sony prezentuje jednu věc, hráči očekávají něco jiné a když pak vývojař udělá něco skutečně hezkého, zapadne to kvůli slabým prodejům nebo prostě proto, že hra nedostane v magazínech známku 10/10. Gravity Rush je ten případ. Máme co do činění s relativně originální hrou, vystavěnou na atraktivním základě, ale po nějakých šesti hodinách hraní si budete klást otázku, zda-li vůbec hra stála za ty peníze. Počet úžasných okamžiků není nejvyšší, zbytek hry je vysloveně průměrný. Stojí za to si Gravity Rush alespoň půjčit?

První obrázky ze hry - respektive koncepty - vypadaly fantasticky.

Ano, stojí za zápůjčku. Totiž - hra zasazena do krásného a otevřeného světa, ve kterém máme možnost měnit gravitaci - to zní krásně! Trochu podfuk je, že ona změna gravitace působí pouze na naši hrdinku, čili ve skutečnosti se bavíme o tom, že můžeme v prostoru omezeně létat. Nějak jsem si dlouho myslel, že můžeme měnit gravitaci v celém světe se všemi následky, to by bylo super! Ale ono i to létání je dobře udělané. Místo toho, abychom fádně joystickem volně létali, jen volíme, kterým směrem se budeme řítit a to může být doslova kamkoliv.

Stojí a padá na tom celé ovládací schéma. Zatím co když stojíme na nohou je ovládání podle očekávání normální, ve vzduchu máme plnou kontrolu nad kamerou a z nějakého důvodu - podstatnou část hraní jsem se koukal vždy někam jinam, než jsem potřeboval. Podobně jako v Uncharted zde je možné zaměřovat i nakláněním celé konzole, což je prima, i když ne vždy je to užitečné.

A i grafické zpracování je velmi dobré.

Jde o další hru v nekonečném seznamu, kdy hlavní hrdinka přišla o paměť a musí zjistit, co je vlastně zač. Ach jo, už zase. Dobré je, že asi tak v polovině hraní se objeví na scéně postavy, které dodají šťávu hře, která začíná tak strašně nudně. Skutečně - celý tutorial a úvod do hry je zdlouhavý a primitivní, bez jakékoliv výzvy. Hra, která by měla od začátku okouzlit padáním v obřím, v prostoru plujícím městě, se ve skutečnosti drží dost při zemi. Když ale nástup přežijete, dočkáte se fantastických úrovní, které stojí za to.

Vykouzlit na relativně malé obrazovce pocit obřího, nekonečného prostoru - to se Gravity Rush skutečně dobře daří, díky unikátnímu grafickému zpracování. Vzdálené objekty se vykreslují jen obrysovými linkami a postupně při přiblížení dostávají barvu a textury. Vůbec bych řekl, že jde o hru s těžištěm ve vizuálu a v ničem jiném. Nejde o žádné porno, ale chvílemi jsem si docela pošušňal.

Avšak prostředí, postavy i příběh jsou ve skutečnosti dost ploché a nudné.

Hratelnost má v zásadě dvě části. Ta létací je udělaná celkem dobře - záleží na prostředí samozřejmě... ale pak je tady bitkaření a to je udělané jedním slovem špatně. Není možné si zamknout kameru na nepřítele, kopání do malých černých potvůrek není vůbec uspokojující a útoky z létacícho režimu jsou repetetivní a neovladatelné. Nejhorší ze všeho jsou bossové, kdy drtivou většinu pobijete stiskem JEDNOHO tlačítka - jmenovitě trojúhelníku. O to absurdněji působí možnost si ještě posílit naši postavu jedním z mnoha upgradů. Tady někomu ujela ruka...

Líbily se mi komixové prostřihy, kdy jsou malované postavičky umístěné ve vrstvách, takže při naklánění konzole vytvářely 3D efekt. Líbil se mi design pozdějších misí (v podstatě vše od kapitoly 10 výše), kdy už naše postava umí létat na velké vzdálenosti. Líbily se mi také některé nepovinné mise, které umí natáhnout délku hry zábavným způsobem. Taky se mi líbilo, že město, ve kterém se odehrává podstatná část hry, má opravdu logiku a působí uvěřitelně. Chvílemi jsem se jen tak procházel a nic nedělal, v Gravity Rush se dá docela kochat. Tak půl hodiny.

Sice se hře chvílemi daří vám zatajit dech.

Nelíbilo se mi naopak, že koncept města je vlastně příliš fádní pro nějaké kreativnější hrátky s gravitací - žádné extra schovávačky, žádné puzzly, nic. Pozdější pasáže to trochu napravují, ale v zásadě mi ve hře chyběla nějaká komplexnější náplň, protože bitky jsou neskutečně fádní. Taky se mi nelíbí, že naše hlavní hrdinka se chová jak puberťačka, což je tak nějak charakteristické pro všechny postavy. Hlavním motorem příběhu je - jako obvykle - neochota lidí si spolu povídat a vysvětlit své motivy. To je tak otřepaná zápletka, že jsem několikrát u animaček málem usnul. Během hry zjistíme, že městem to zdaleka nekončí a dostaneme se do jiných dimenzí a setkáme se s objekty, které jsou pro japonské ujeťárny typické - v tomto smyslu palec nahoru. Vadilo mi ale, že myšlenkovou náplň postav designoval někdo, kdo si ujíždí na amerických seriálech typu Beverly Hills 90210, Step by Step a Full House. Škoda.

Gravity Rush se urputně snaží být něčím více, než skutečně je. Samotný koncept je parádní, ale jeho zpracování je diskutabilní. A i když se ke konci hry příběh stane trochu zajímavějším a prostředí výrazně atraktivnějším, je už pozdě na připoutání hráčské pozornosti, protože je uspán první polovinou hry. Nejlepší hra na Vitu - asi ano, ale pořád jen průměr v tom výsledku.

Nakonec není moc o co stát.
Co mne ještě na Vitě čeká? Soul Sacrifice a Dragon's Crown. Dobrá tedy.