1. 8. 2014

Guacamelee


Co zaručeně zkazí jinak docela pěknou hru? Když je trestuhodně krátká. Skutečně - stanout po třech a půl hodinách tváří v tvář finálnímu bossovi, to není zrovna vizitka, kterou by se hry mohly chlubit. O to je horší, že bez vysbírání všech bonusů se dočkáme jen smutného konce. Dalších tři a půl hodiny lze tedy se hrou v pohodě strávit, ale už je to jen taková pachuť.



Hra jednoznačně těží především ze svého komického námětu a milého grafického i zvukového zpracování. Pseudoretro prvky, jasné linie, přepínání grafických režimu mezi dvěma světy - na hru se hezky kouká. Hloupé je, že jsem se z dostupných trailerů nikdy nedozvěděl, co je ta hra vlastně zač. Logická puzzlovka ála Braid? Mlátička ála Final Fight? Skákačka ála Super Mario? S koupí hry jsem váhal.

Díky nesmírné ochotě EZEEho jsem se stal dočasným majitelem systému Playstation Vita, který jsem řádně otestoval - a článek na sebe doufejme nenechá dlouho čekat. Guacamelee je první hra, kterou jsem na systému dohrál a jsem moc rád, že jsem si mohl hru vyzkoušet v originále (do té doby jsem jen očkem pokukoval po WiiU verzi, ke které jsem se právě pro nečitelné trailery neodhodlal - a nyní po dohrání ani neodhodlám).

Guacamelee je ve své podstatě "Metroidvania light". Stavba úrovní je prostinká, ale elegantní. Těžiště hry tak osciluje mezi hledáním cesty dále a pak soubojovým systémem, který je velice povedený. Čtverečkem mlátíme všechno co se dá, kolečkem pak děláme speciální útoky. Trojúhelníček slouží ke kontextové akci, ve smyslu bitek pak k chytkám. A křížkem se samozřejmě skáče. Hlavní je, že autoři vymysleli jednoduchý systém kombení ve čtyřech směrech, který vyčerpává staminu našeho hrdiny... a zároveň tyto bojové elementy slouží k řešení skákacích puzzlů, což je jediný opravdu výjimečný nápad v celé hře.

Mám rád mlátičkové hry, mám rád zkoumání mapy, takže bráno kolem a kolem, při hraní jsem se bavil. Na můj vkus byla ale hra příliš lehká, většinu bossů jsem dal na první pokus (čestnou výjimkou jsou poslední dva, ale i tak to byla brnkačka), většinu prostorových skákacích puzzlů jakbysmet. Bylo to zkrátka odpočinkové hraní bez záseků, bez přemýšlení.

I když je karikatura hry spíše devizou, motivace ve formě příběhu prostě nefunguje moc dobře. Chvilkami jsem se pousmál nad některými detaily (různé odkazy na retro hry jsou decentně zapracované, ale tsunami fórků alá Retro City Rampage nečekejte), sem tam byly dobře napsané monology hrdinů, ale suma sumárum jsem už zapomněl, jak se jmenuje hlavní hrdina i jeho životní láska. Přes veškerou snahu - sám mám takovýto kabátek her rád - mi hra nepřirostla k srdci.

Celkem rozumím tomu, že hráči nepolíbení žádnou novější Castlevanií pro GBA či DS, nepolíbení žádným 2D Metroidem, případně hladoví majitelé konzole, budou s Guacamelee spokojeni navýstost, protože v zásadě premisu Metrodvaine naplňuje zdařile. Jenom ne zcela dostatečně. S přihlédnutím na skutečně krátkou herní dobu bych hodnotil kolem pěti z deseti (a nemám na mysli 5/10 v herních magazínech, ale prostě průměr v dobrém smyslu slova).