18. 8. 2014

Megaman Battle Network 2


Miluji, když moji kamarádi spadnou do finanční tísně a já od nich mohu s výhodou odkoupit herní zařízení. V roce 2002 jsem se tak stal majitelem GameBoy Advance SP i s hrstkou originálních her a podle očekávání - vše drží jak helvétská víra až dodneška. Že děkujeme, pane Drokk! Mít k platformě jen několik málo her má jednu nečekanou výhodu - hrateje do zemdlení to co máte. A přesně díky tomu jsem se dostal ke hře, o které bych za jiných okolností (čti: po pořízení warezítka F2Advance) ani neuvažoval. Megaman Battle Network je JRPG spinoff ke klasickému maskotu, známého především z Nintendích platforem, ale jeho autorem je Capcom. Druhý díl je také jedinou hrou z této subsérie, který jsem dohrál a když jsem nyní hru opět dostal do pracek, proč se o ní alespoň pár slovy nezmínit.



Hra jest naivním zpracováním vize o bezpečnosti na internetu. Hlavním hrdinou je chlapec jménem Lan, musí za pomoci svého uvědomnělého avatara Megaman.exe zachránit internet před smazáním!

O několik čeloplesků později se proberete v mrákotách a začnete tedy hrát. Hra střídá dva styly - venkovní RPG velmi připomíná klasiky jako Golden Sun na téže platformě - chodíte s panáčkem, mluvíte s lidmi, plníte primitivní úkoly a hledáte nepovinné drobnosti. V tomto světě má prakticky každý uživatel internetu svůj osobní přenosný počítač, ve kterém nosí své alter ego. Vtip je, že ono alter ego není jen pouhý software, ale jde o skutečnou umělou bytost s vlastní inteligencí a osobností. Pochopitelně ale tento avatar sdílí vlastnosti svého uživatele, aby se to náhodou nepletlo.


Po připojení k internetu se hra dramaticky změní graficky, ale herní podstata je skoro identická - až na to, že ve hře přibude element soubojů. Souboje jsou prakticky jediný element, ve kterém lze pozorovat vliv RPG prvků. Výzbroj našeho Megamana je přímo závislá na tom, jaké kartičky s programy mu dáme do vínku, jak je nakombinujeme a proti komu je používáme. Mechanika soubojů je sice velice jednoduchá, ale zároveň jsou vyžadované rychlé reflexy, protože probíhají v reálném čase. Zatím co běžní nepřátelé jsou primitivní, souboje s bossy mají svá specifická pravidla, na které musíte nejprve přijít.


Graficky je hra"venku" střízlivě zpracovaná, avšak vizuál internetu je změtí šílenosti a unylé fantazie. Křiklavé barvy a abstraktní obrazce představují jakože "webové stránky", po kterých běháme s panáčkem a hackujeme brány do skrytých podstránek. Hra velice rychle upadá do stereotypu, protože bitky mají prakticky pokaždé ten samý průběh a protože veškeré řešení jakýchkoliv puzzlů je v tom výsledku jen další souboj.


Avšak jestli je jedna věc, proč byste měli hře věnovat trochu svého času, tak je to ona magická vazba mezi uživatelem a jeho avatarem. Dneska bychom mohli otevřeně hovořit o závislosti lidské bytosti na svém Facebookovém profilu. V tomto světě totiž fyzické osoby z masa a kostí neřeší své problémy pomocí rozhovorů, diskuze, případně fyzické konfrontace. Pokud vám někdo brání ve vstupu do nějakého baráku, vyzvete ho na souboj v prostředí internetu. A pokud váš avatar naklepe digitální zadek oponentovu avataru, hromotluk bránící vám vstoupit dovnitř prostě uhne.



Když hrajete takové Pokémony, dá se ještě vazba mezi lidmi a zvířátky pochopit - když máte za zády Charizarda, nikdo si na vás fyzicky netroufne (a raději pošlete svého trénovaného Bulbasaura, ehm ehm). Ale když vám někdo smaže Facebookový profil, nemáte jediný důvod opustit své stanoviště ve fyzickém světě, že? A to se právě v této hře neděje. Avataři jsou svým způsobem důležitější, než osoby za nimi stojící. Celá problematika je násobena tím, že do internetu je připojeno prakticky všechno, co se dá napájet elektřinou (plus některé stromy). A tak svádíme souboje se zavirovanými ledničkami, kterým zlí teroristé přes internet nakázali snížit teplotu o dva stupně a tím zmrazit celý svět! Anebo alespoň okurku.


Megaman Battle Network je vhodnou hrou pro děti, jako úvod do problematiky JRPG žánru. Capcomu se úspěšně podařilo vytvořit spinoff, který má dodneška úctyhodných patnáct dílů. Jde o podobně nízkorozpočtovou hru, jako jsou třeba Pokémoni - ale je o dost jednodušší. Po přechodu na platformu Nintenda DS by se dalo očekávat rozšíření hratelnosti směrem k online multiplayeru, avšak Capcom evidentně vycítil, že je značka již vyčerpána a tak od roku 2005 žádný nový díl nevyšel. A upřímně mi to nevadí - stačilo mi to jen jednou (tj. stejně jako Pokémoni).