11. 9. 2014

Sbohem, Vito


Někde jsem četl, že štěstí se dá definovat, jako překonání očekávání. Když něco dopadne ještě lépe, než čekali ti největší optimisté. Konzole Playstation Vita mne nečiní šťastnou z mnoha důvodů a po dvou měsících aktivního používání mne omrzela. Některé důvody jsou ryze osobní, jiné jsou ale řekl bych dost obecné a souvisejí právě s managamentem očekávání ze strany SONY. Po stránce hardwaru nemám než slova chvály, ale jakmile došlo na využívání tohoto stroje, byl jsem často prostě na rozpacích.



Podle mne SONY udělala podobnou chybu, jako s PSP, co se prezentace stroje týče. Nevím, zda-li někdo opravdu chce hrát v kapse klasické velkorozpočtové hry, jako na Playstation 3+4, pro mne jsou přenosné hry o něčem dost jiném... ale budiž, je to jejich rozhodnutí a může mi to být celkem jedno. Horší ale je, když tyto hry přestanete pro svou konzoli vyrábět a zjistíte, že většina hráčů vnímá supervýkonnou Vitu, jako ideální stroj pro hraní nízkorozpočtových indie her s 2D grafikou (a někdy ani to ne). V tomto ohledu podle mne Vita utrpěla zdaleka nejvíc - nedokázala vybudovat pověst, o kterou se SONY upřímně snažilo při navrhování hardwaru.

A teď filozofická otázka - znamená to, že hry jako Hotline Miami, Thomas was Alone nebo Soundshapes, jsou na této platformě nudné? Respektive - dělá to z Vity špatnou konzoli, že její nejlepší hry nevyužívají její největší přednost? Ano i ne. Jak se to vezme. Tuto šalamounskou otázku lze posuzovat z více úhlů pohledu a já jsem se rozhodl nastínit ten svůj.

Sám jsem bytostně přesvědčený, že lidstvo by nemělo plýtvat. Krátkou diskuzi jsem načal na blogu Retročip (viz komentáře) a abych to shrnul - žijeme v době, kdy si zkrátka můžeme dovolit plýtvat prostředky, protože cena výkonnějšího hardwaru je nižší, než práce člověka snažícícho se o optimalizaci. I když to takhle na papíře zní, jako funkční rovnice, pořád to nemusí znamenat, že se mi to bude líbit. Není mi to prostě sympatické.

Je skvělé, že na Vitu existuje pár her, které její přednosti inteligentně využívají. Hry jako Tearaway, Soul Sacrifice nebo Uncharted patří mezi technologické / vizuální špičky v segmentu přenosných herních zařízení. Rozumím tomu, že si někdo koupí Vitu právě pro tyto hry a rochní si blahem. Představa, že si kupuji Vitu, abych na tom hrál titul z období ZX Spectra, mi je proti srsti. Čistě z principu.

Hry jsou technicky vzato kusem software, který je psaný pro určitý hardware. Pokud chci napsat hru, která potřebuje pořádnou grafiku, budu psát pro výkonný hardware. Pokud chci napsat hru, která běží v osmi barvách, budu psát pro ZX Spectrum. Neboli - podle toho, co potřebuji, volím adekvátní platformu.

I když to zní velice logicky a líbivě, dostal jsem se tím na dost tenký led. Například - Thomas was Alone je skutečně hra, kterou si umím představit na osmibitovém počítači, avšak minimální požadavky na spuštění jsou PC, 500 MHz a 1 GB RAM. Člověk nemusí být génius, aby pochopil, kde je chyba - programátor je omezený minimální nároky operačního systému nebo framworku, které jsou tisícinásobné, než jaké vyžaduje hra. A za druhé - ono dneska je velmi obtížné sehnat tak pomalý hardware, který by byl pro tuto hru skutečně adekvátní!

(Důležitá vsuvka - Thomas was Alone je vynikající hra, která si zaslouží vaši pozornost a která je zajímavá i svým vizuálem, který jde na ZX Spectru zreplikovat pouze v případě velkých obětí, které by mohly vyznění hry pozměnit. Beru si ji do huby je jenom proto, že slouží jako příklad, kdy se vizuál a herní mechanismy evidentně inspirují osmibitovou produkcí a umím si představit, že by hra ve své době slavila na osmibitech stejné úspěchy).

Jistě, v koutku duše si představuji utopii, kdy má doma každý nejméně jeden stroj z každé herní generace a že si kupuji novou hru z roku 2014, kterou ale hraju na ZX Spectru, protože to je stroj s nejvíce adekvátní hardwarovou strukturou a hra byla pro tento stroj psaná. Já jsem na to připravený ;), ale to není zkrátka případ všech. Vlastně je to dost raritní situace.

Buďme ale na chviličku upřímní a podívejme se na moje oblíbené demo 9Fingers od Spaceballs:


A teď si položte otázku. Bude pro vás toto demo více zajímavé / úchvatné / působivé, když se dozvíte, že běží na 7 MHz Amize 500? Měli byste chuť vidět to samé demo na reálném hardwaru, abyste se "přesvědčili na vlastní oči", že tuto nádheru skutečně spustíte na obstaróžním stroji z roku 1985? Pakliže je vaše odpověď "ne", tak jste spíše orientovaný na výsledek, nikoliv na prostředek. "Účel světí prostředky" se sem parádně hodí. A neříkám, že je na tom něco špatného - jak jsem napsal výše - v dnešní době není důvod prostředky neplýtvat, nemluvě o tom, že někdy ani nelze plýtvání nijak zamezit (protože i ten nejlevnější počítač na krámě je milionkrát výkonnější, než ZX Spectrum).

Je to jenom moje niterné přesvědčení, že lidstvo by se mělo snažit postupem času růst, zlepšovat se, být více efektivní se stejnými prostředky. (Pro mne) bohužel žijeme v době, kdy se růstem začalo nazývat tloustnutí. Do jisté míry to chápu - je to strašně příjemné chvíli nic neřešit a mít nadbytek, jistě... ale na druhou stranu tím pádem lidstvo nemá motivaci se snažit dokázat více, nemusí optimalizovat a tím zároveň zakrňuje. A proti tomu se snažím bojovat - každý by proti tomu měl bojovat po svém.

Abych to řekl ještě jinak - hry jsou pro mne dílo, u kterého ocením řemeslné zpracování (což platí nejen pro hry, samozřejmě, ocením i dobrého tesaře či kuchaře). A nejsem v tom sám - narazil jsem třeba na pořad Game Sack na Youtube, který se zabývá starými hrami ze zlaté éry. Byl jsem překvapený, kolikrát se moderátoři pozastavili nad tím, že "hra používá na Mega Drive nevídaný pětiúrovňový paralaxní scrolling". Ze začátku jsem to vnímal, jako dozvuk agresivní marketingové kampaně Segy z devadesátých let, určitou humornou poklonu termínům jako "blast processing" a podobně. Ale když jsem shlédnul asi deset epizod, došlo mi, že moderátoři oceňují právě onu řemeslnou dokonalost. Že nějaký programátor sednul a místo dvou nebo tří vrstev - tehdy naprosto běžných - se snažil a vymačkal z téže mašiny vrstev pět. Autoři hry překonali naše očekávání. Učinili nás šťastnými.

Zpátky k Vitě. Výše jsem načrtl, že můj osobní problém s touto konzolí nemusí být zrovna racionální. Prostě nemůžu hrát Tetris na Playstation Vita nebo Playstation 4 - na to mám Game Boy nebo NES. Když ale hráč nemá jinou volbu, co má dělat? K tomu jsem vlastně taky došel - většina spokojených majitelů Vity nemá k dispozici žádnou jinou přenosnou konzoli. Jakmile člověk má výběr, hledá se důvod ke koupi a používání Vity hůře a hůře.

Optimista by mohl tedy říci, že SONY cílí na specifický (případně nový) segment zákazníků... no podle prodejů se zdá, že je to segment celkem malý (dle VGCHartz 8.8 milionu kusů za dva roky), zejména ve srovnání s 3DS (44.6 milionu za tři roky). Vždyť i PSP se prodávalo lépe. Kde se stala chyba?

Ono se mi totiž nezdá být úplně fér porovnávat prodeje 3DS a Vity. Důvod je snadný - Vita totiž na mne působí méně, jako herní konzole. Zatímco Nintendo poněkud ustoupilo od dotykového ovládání a vrací se ke kořenům her, Vita jde mnohem otevřeněji do bitvy proti mobilním telefonům a tabletům. Veškerá menu, aplikace, ale i hry - vše je designované více na lidi, co nejsou na tlačítka zvyklí. Matlání po displayi je na můj vyžadované příliš často (třeba pro odemčení přístroje), SONY se evidentně snaží vytvořit konkurenční ekosystém k iTunes a ke Google Play a přitáhnout zákazníky z těchto herních odvětví. Jakoby vytvářela symbiózu značek Xperia a Playstation.

Aby tohle mohlo fungovat, Vita nabízí velké množství her zdarma v rámci Playstation Plus programu - a nabízí kdejakou dotykovou kravinu za dolar i méně. Aby hry mohly být dost levné, nemohou mít technologickou kvalitu, která by demonstrovala možnosti Vity. Pokud ale máte cit pro datovou ekologii, jako já, je tohleto spíše nevýhoda - ale to ať si každý posoudí sám.

Druhou věcí je, že s příchodem Playstation 4 je prakticky každý hráč povinen platit si Playstation Plus, službu, která pro plnohodnotný provoz Playstation 3 (a PSP) nebyla vyžadována. K ziskům z prodeje jedné konzole (a za necelý rok jich bylo parádních 10 milionů!) tedy přidejte ještě cca 50 dolarů ročně. V tomto balíčku služeb máte i hry zdarma pro Vitu. Páni v SONY si dobře spočítali, že oněch 50 dolarů ročně jim bohatě stačí na to, aby se ocitli v černých číslech, aniž by prodali jedinou hru pro Vitu navíc. Tohle je přímo geniální tah.

Jedině tak si vysvětluji, proč SONY na letošní E3 konferenci na Vitu tak kompletně a z vysoka vykašlali. Není pro ně důležitá, i ty malé prodeje jsou pro ně dostatečně ziskové. Z Vity se tak skutečně stává externí obrazovka k Playstation 4, jakýsi WiiU gamepad pro Playstation, schopný reálného přenášení v batohu. Vita sama o sobě tak jak je nemá moc co nabídnout, ale v kombinaci s Playstation Plus se z ní stává silná platforma. A tak může klidně zůstat v pozadí.

Toliko teorie.

V praxi jsou ale nízké prodeje způsobené prostě tím, že na Vitě není co hrát. Už jsem viděl stovky komentářů, že na her na Vitu je dostatek... což je v jistém smyslu slova jistě pravda. Ale co je to za hry? Narazil jsem třeba na tento glorifikovaný seznam japonských sraček, podřadných remaků, portů z mobilních telefonů a hlavně záplavu lacině vypadajících dvourozměrných skákaček. Power of Playstation, říkáte? Tohle že je důvod ke koupi této konzole?

Jak jsem napsal výše - pro lidi bez možnosti výběru je Vita naprosto v pohodě. Investicí do této konzole, Playstation 4 a Playstation Plus se totiž běžný člověk vyčerpá finančně natolik, že si nemůže dovolit koupit produkt konkurence a živit dvě platformy. Nabídka her zdarma je klíčová - platit za online funkce zavedl Microsoft už dávno a hráči to akceptovali - takže cokoli navíc je velice atraktivní bonus. Takovým lidem výše linkovaný seznam her musí nutně přijít, jako božská mana. Část z nich se totiž v rámci Instant Game Collection jistě objeví, případně budou v různých slevách - a těch padesát dolarů ročně už SONY stejně dali (jenom připomenu - průměrný uživatel Playstation 3 si koupil právě jednu hru ročně v plné ceně, což je právě těch padesát dolarů).

I když by byla polovina her ze seznamu dostatečně herně kvalitních, nerajcuje mne představa, že budu hrát Tetris na přenosné Playstation 3, tedy platformě, kterou si spojuji s hrami jako Metal Gear Solid 4, GTA5 a Last Guardian. Čímž jsem se kruhem opět vrátil k tomu, že SONY Vitu od začátku prezentovala jinak, než jak nakonec dopadla. Že nabídka her je přes svou kvantitu zoufalá na přitažení pozornosti více hráčů. A že SONY vlastně Vitu nepotřebuje protežovat.

Dodejme ještě tradiční přešlapy, jako vyžadování vlastního formátu memory karet, unikátní napájecí kabel (bylo opraveno v novější verzi na standardní USB), ne zrovna kulervoucí LCD display v druhé revizi, trochu nešťastný zadní dotykový display, příliš malá tlačítka, repráky schované pod palci a olbřímí velikost, kdy se člověk permanentně bojí, že konzoli poškrábe a tak nosí konzoli v pouzdru v batohu a kdo se s tím zipem na pouzdře má pořád tahat...

Objektivně bych ale vyzdvihl skvělou práci s baterkou - konzole sice za běhu nevydrží moc dlouho, ale na pár dnů občasného hraní to stačí. Hlavně ale po uspání vydrží hodně! Vedle toho se mi 3DS vybíjelo obden, i když nebylo v provozu. Vůbec celý ten hardware je po inženýrské stránce naprosto skvělý, reakce systému jsou takřka okamžité, animace plynulé a člověk na nic nečeká. Tohle je prostě bezva! Ale kupovat si Veyrona na ježdění pro housky do krámu? Kdeže...

(Férová poznámka stranou - SONY si dloudobě buduje pověst leadera na poli technologií, což v rámci počítačových her lze datovat někdy kolem roku 2000 s příchodem Playstation 2 a později PSP. Kdyby Vita nebyla "state of the art" zařízení, SONY by si tuto pověst poškodila. Čili je to trochu dvousečné...).

Playstation Vita je prostě klasickým příkladem toho, že méně je někdy více. Rozumně stanovené omezení nutí lidstvo inovovat, optimalizovat a více bojovat - a výsledkem jsou tak dechberoucí díla. Když vývojařům a potažmo hráčům rozvážete ruce a dáte jim neomezený prostor k sebevyjádření se, docela snadno se stane, že nevznikne vůbec nic zajímavého. Není důvod se snažit vytvořit něco okouzlujícího, protože dobře vypadající hra na nadupaném hardwaru - to není kouzlo, to je naopak obyčejný standard, který očekává každý. Vedle toho dobře vypadající hra na zastaralém hardwaru je úctyhodný výkon.

SONY se svou poslední přenosnou konzolí vytvořila očekávání tak vysoká, že v době jejího aktivního života se asi ani nedočkáme jejich překonání. Bylo by ale nefér tvrdit, že je to nějaký rys, který má výhradně Vita - tohle je asi problém celé současné generace - bývalého nextgenu. Konzumenti jsou už naladěni na to, že všechno je možné, že hardware již prakticky nemá limity. Nic je nemůže překvapit, ani ta sebelépe vypadající hra. Děje se tedy něco, co je v rozporu v mou vnitřní filozofií.

Teprve když překonáte očekávání, dojdete ke štěstí. A teď to nepronáším jenom v kontextu vývoje her.

Sbohem Vito, je mi to vážně líto.