4. 11. 2014

Bayonetta 2


Bayonetta 2 je pokračování vymírajícího žánru rubacích her. Prostě jdete z bodu A do bodu B a rubete do dvou tlačítek jako šílení. Odměnou vám je vizuální hostina, která nás s nesmírnou kreativitou krmí po mnoho hodin. Vybavte si hry jako Final Fight, Renegade nebo ještě lépe Double Dragon, Dragon Ninja či klasiku Kung Fu. Porovnejte rostoucí množství grafiky ilustrovalo dění ve hře. Z čistě symbolického vypadnutí nepřítele z obrazovky, přes různé pády blikajícího spritu... a nyní to porovnejte s hrami jako Metal Slug. Rozdíl v množství grafiky je enormní a je jasné, že v Metal Slugu nemá množství grafiky souvislost s ryzí hratelností hry - dění na obrazovce je záměrně přeilustrováno, překračuje vyžadované minimální meze, čistě pro potěchu hráčova oka. Hardware již neplní funkci limitujícího faktoru a tak jde jenom o to, jak moc autoři popustí uzdu své fantazii. A i o tom jsou hry.



Po přechodu do 3D jsme se dočkali v tomto žánru nových her jako třeba nedoceněné Warriors od Rockstar, dále pak MadWorld, nověji pak Wonderful 101 a samozřejmě právě propíranou hru Bayonetta, o jejímž prvním díle jsem se krátce zmínil při kritice demoverze. Když přidáme ještě hru Vanquish, Anarchy Reigns, Metal Gear Rising, díváme se de facto na kompletní tvorbu studia Platinum Games. A není náhoda, že jde o moderní inkarnace klasického beat'em'up žánru.


V kontextu roku 2009, kdy vyšel první díl Bayonetty, lze jen těžko hovořit o tom, zda prvotina Platinum Games byl jenom náhodný úspěch (něco ve stylu Vávrovy první Mafie) anebo důkaz o čisté genialitě autorů. Abych si vypůjčil jeden trefný komentář z článku u první hry od Deshiena:

"Kdo nechape nadsazku (vcetne te sexualni) cele hry a oznaci ji jako tuctovou rezbu a jeste navic podle dema, je skutecne lamka, co do akcnich her nema co mluvit... Davesade sleduju tvoje canky uz nekolik let a jako snad jedinneho cloveka z nasich webu si te vazim i jako nejvetsiho experta na RPG ale takovejhle ulet jsem od tebe snad jeste necetl."

Zatímco nadsázku (včetně té sexuální) jsem tak nějak chápal od samotného počátku, z demoverze skutečně nešlo poznat více. Plnou verzi hry jsem si zahrál až s odstupem (a nepsal jsem o ní explicitně, byť jsem ji s chutí dohrál) a přesto trvám na tom, že z hlediska jaderné hratelnosti jde o klon her jako Devil May Cry, Ninja Gaiden (moderní 3D verze samozřejmě), případně novodobé Castlevanie, kdy do stejné kategorie spadají i (obvykle příšerné) hry jako Lollipop Chainsaw nebo Onechanabra Bikini Samurai Squad. Neboli - samotný žánr je limitující - dvě tlačítka na útok, časování komb a úskoků... takových her je skutečně dvanáct do tuctu.


Přesto se velice rychle ukáže, kdo se svede s takto zdánlivě jednoduchým úkolem popasovat dobře a kdo špatně. Platinum Games po své prvotině dokázali, že členové týmu jsou jednoduše geniální. Vynikající MadWorld, výjimečný Vanquish, unikátní Wonderful 101 - to vše je jenom gradace kvality. To, co první Bayonetta nakousla, je nyní v druhém díle definitivně ukousnuto, rozžvýkáno, spolknuto, vyzvraceno a vypito brčkem, následně vyloučeno a opět vstřebáno zadní branou. Je to taková síla, že zůstává rozum stát.


Čili pokud bych měl reagovat se zpožděním na Deshienův komentář - ano, mně také přišla už v prvním díle Bayonetta naprosto geniální. Ale nebyl jsem si stoprocentně jistý, zda-li to byla náhoda nebo promyšlený záměr. Nyní je již jisté, že to byl geniální záměr, což se retrospektivně propisuje i do prvního dílu.


Bayonetta 2 si bezesporu zaslouží to nejvyšší možné ohodnocení - jde o "pure platinum" zážitek, který si žádný hráč nesmí nechat ujít. Orgasmus fantazie, ladnost ovládání (včetně milého detailu přepínání ovládání gamepadem nebo tabletem bez nutnosti jít do options), TUNY "nadbytečných" animací a NEUVĚŘITELNÝ smysl pro detail. I když se z hlediska ovládání hra prakticky nijak neliší od ostatních v žánru, vazba mezi mačkáním tlačítek ovladače a děním na obrazovce je silnější, než kdykoliv předtím. A ano, řeknu to nahlas - neumím si představit, jak by někdo mohl přebít eso, které Bayonetta 2 ve své kategorii představuje. To samé jsem si ale říkal už u prvního dílu - neboli čekáme na další výstřik geniality Platinum Games ;).


Ale k věci - Bayonetta 2 je hra, jejíž struktura by se dala popsat velice stručně. Představte si absurdní scénu, při které se naše ženská hrdinka pružně vyhýbá tisícům útoků od zběsilých zmutovaných andělů, dračích penisů a přerostlých vagín, schopné vás polknout a přeměnit v roční dítě, zatímco padáte v záporné gravitaci tunelem času na křídlech vybuchující stíhačky F-22 Raptor. Máte to? Tak - a teď tuto vizi v další scéně exponujte na druhou. A pak znova. A zase. Opět. Dokola, deset, možná dvanáct hodin v kuse. Že si to neumíte představit? Tak si jděte koupit tuhle hru.


Těžko se to popisuje slovy, takže místo konkretizace se uchýlím k všeobecnější dojmologii. Bayonetta je nevkusná, absurdní a klišé. A autoři se vědomě rozhodli, že překroutí už dvakrát překroucené, že vloží klišé tam, kde bychom ho nejméně čekali... a to následně přebijí ještě větším klišé, které pečlivě a svědomitě upraví do absurdního detailu. Je to láska k tomu, co chtějí zobrazit - chtějí jít do extrému a daří se jim to. Nevkus a lacinost je prohlubována s každou minutou hry a poměrně rychle dojdete k tomu, že vědomě se snažit o co nejhlubší dno, je umění.


Dalo by se namítnout, že existuje tuna ujetých japonských her, které jdou do extrému, nechutného a nízkého... jenže se to jen málokdy daří s grácií a elegancí, která je Platinum Games vlastní. To je ten rozdíl. Výše zmíněný Lollipop Chainsaw působí, jako prvoplánovitá kombinace rádoby neslučitelných elementů sladké dívky a motorové pily - je to jenom snaha o kontroverzní hru, náznak, protože to je cool spojovat lehké lolity a těžké zbraně. To je ovšem příliš očividný záměr, příliš snadný způsob, jak získat publikum. Bayonetta je promyšlený extrém - na začátku je situace podobná - kombinace elementů, které jsou jakože haha zjevně nekompatibilní - sexy čarodějka masící hromady andělský démonů. Jenže toto klišé se ždímá na kvadrát, překrucuje do extrému, zpátky a pak ještě jednou do většího extrému. Nápad nevznikl při odpolední kávíčce "uděláme sexy hrdinku s motorovkou". U tohoto někdo musel přemýšlet a dává nám to jasně najevo důrazem na detaily.


Jistě, že to, co se odehrává na obrazovce, je pornografie. Avšak v tomto případě hovoříme o pornografii, které se chopil umělec. Někdo, kdo nemohl spát, dokud nestvoří dílo přesně tak, jak ho nakonec stvořil.


Velice důležité sdělení se týká i toho, že Bayonetta není pornem jenom na obrazovce, ale i z hlediska pojetí gamedesignu. Skutečně - ta forma odezvy, kterou hra používá, je útokem na naše základní smysly a primitivní instinkty. Hra je briliantně vyvážená. Potkáte nového nepřítele - naučíte se ho likvidovat. Pak ho potkáte znova, ale již ve dvou kusech. A zase se ho naučíte likvidovat, až z toho máte rutinu. A pak přijde boss. Ten má přesně tak akorát zdravíčka na to, abyste odhalili jeho slabiny a vhodné protiútoky - jakmile na to přijdete, skácí se k zemi a hra jede dál. A pak už potkáváte kombinace nepřátel a bossů - jsou sice obvykle slabší, ale zase to vyvažují svým počtem. V každičké úrovni hry je vám představeno pět nových nepřátel a jejich kombinací a několik menších i větších bossů. Prakticky pokaždé se tak učíte něčemu novému - jak těch pár tlačítek na ovladači dobře zužitkovat. A aby nehrozila repetivnost, postupně si kupujete zbraně, které sice prakticky vzato používají identické ovládací schéma, ale jsou novou grafikou, novým animačním setem a vy prostě jen hltáte a valíte bulvy. A drtíte tlačítka, jako o život.


Bylo by špatné říci, že je úplně jedno, co mačkáte, jelikož to vede k výhře tak jako tak. Vtip je v tom, že amatéři skutečně mohou mačkat po celou hru jenom jedno tlačítko a na nízkou obtížnost spatří finální gratulačky bez vážnějších problémů. Ale hra pak bude nudná, protože uvidíte jedno a to samé kombo dokola. V praxi si začnete velice brzy všímat toho, že nejde jenom o to, jaké tlačítko mačkáte, ale také jakou prodlevu mezi údery děláte. Hra pečlivě dávkuje množství nepřátel a útoků tak, abyste si prohlédli všechny myslitelné kombinace - a pak se přepnete na novou zbraň a jedete to celé znova. Počítadlo vás informuje o tom, kolikrát jste jaké kombo udělali, takže když se pak v seznamu objeví nějaká ta nula, ihned vás to motivuje k vyzkoušení. Do toho mají komba svou "climax" variantu, kdy Bayonetta přivolává z podsvětí svého rozkroku pekelné příšery - ty pak efektně i efektivně bojují za ni (a mnohdy i za ní), v čemž je zhruba tak myšlenka celé hry. Vidět co nejvíce unikátních útoků. A za to dostat patřičné množství bodů a peněz, což se hodí k odemykání nových útoků a nových schopností naší hrdinky.


Soubojový systém je velice jednoduchý, vedle například Lords of Shadow je dokonce nebojím se říci primitivní. Jenže o to je těžší hráče připoutat k tak přímočarému drcení tlačítek. O to těžší je vzbudit v hráči pocit, že na tom drcení ve skutečnosti záleží. O to těžší je vytvořit plnohodnotnou vazbu mezi obrazovkou a ovladačem - bez deseti druhů magie, čtyř druhů úskoků, padesáti zbraní a bez vyžadované přesnosti na desetiny mikrosekundy. A Bayonetta 2 to přesto zvládá. Smekám.


Situace, kdy Bayonetta ve zpomaleném záběru s hodinářskou přesností podklouzne pod svištící zbraní nepřítele, s vyplazeným jazýčkem, s lízátkem v koutku úst a s rozkošně zasněným výrazem v tváři - to je jen jedna z mnoha podob, jak nás Bayonetta odměňuje. Dává nám najevo, jak moc si kydlení démonů užívá, provokuje, naznačuje, ale nikdy neklesne pod jistou hranici. Bayonetta je dle mého názoru v současnosti jediná představitelka silného ženského charakteru v počítačových hrách. Nikdy není na pochybách, je nedotknutelná, nepotřebuje cizí názor - vždy má totiž pravdu. Je nezávislá, muži se za ní jen plazí a ona je okázale ignoruje, jelikož pronásleduje své vyšší cíle. A ty stojí opravdu za to.


Hra má samozřejmě jakože příběh, ale je natolik absurdní, že ho nesvedu slovy popsat. Hlavní roli v tom hrají andělé a jejich šéfové, kteří se snaží oživit esenci prastarého boha, na což potřebují levé a pravé oko a nějakou duši nebo co - nevím přesně, nepotřebuji to vědět a vy také ne. Každopádně na začátku hry vidíme Bayonettu, jak se chystá na vánoční večírek a marně shání v New Yorku kaviár. To je myslím dostatečná zápletka pro intergalaktické nebesko-ďábelské výměny názorů, které jsou ovšem obyčejným smrtelníkům ukryty před zraky.


Dobrá polovina výpravných animací je navíc zpracovaná nízkorozpočtově - víceméně statické 3D modely bez animace tváří, s lehce se pohupující kamerou, zatímco dialogy jsou plně namluvené bez grafického pohybu rtů. Stejně se s tím popasoval i první díl hry a popravdě je to jediný prvek hry, u kterého si nejsem jistý, zda plně chápu jeho nadsázku (jelikož jsem bytostně přesvědčený, že to je nadsázka). Takhle - stokrát jsem kritizoval, když se ve hrách s propracovaným grafickým enginem vyskytují primitivní 2D kreslené ilustrace. Je to případ valné většiny her, včetně těch vysokorozpočtových, jako třeba God of War 3. Nekupoval jsem si nadupaný hardware a nejnovější hru proto, abych se pak díval na slideshow. Platinum Games nám ukazují své perfektní 3D modely v pěkných záběrech, nestydí se za to, že na nemělí peníze na plnotučnou animaci. Inovativně překrucují nouzi v ctnost - dělají si srandu sami ze sebe a já jim to přeji. Dost bylo banálních, ručně kreslených obrázků!


A aby to všechno dostalo ještě lepší smysl - v balení s druhým dílem hry máte i předělávku hry první. Ať už jste první díl hráli nebo ne - je to rozhodně plus, že si můžete připomenout, jak to vlastně celé začalo. Zároveň si člověk uvědomí, jak moc velký je grafický skok mezi hrami (přestože WiiU nehýří výkonem, jako Playstation 4 nebo XBOX ONE, hra vypadá jedním slovem prostě fantasticky). Bonus ve formě ujetých alternativních oblečků je prima. A taky si při hraní prvního dílu uvědomíte, jak moc ve srovnání s dvojkou ukecaný a rozvleklý (přičemž pořád platí, že i první Bayonetta patří mezi nejzběsilejší hry vůbec ;).


Dalším bonusem druhého dílu je pak pseudokooperativní online multiplayer pro dva hráče, který jsem popravdě příliš nepochopil a jeho hraní mi nepřinášelo bůhvíjakou slast. Mnohem lepší je pak možnost po dohrání základní kampaně nahánět vyšší bodové hodnocení v jednotlivých kapitolách, zkoušet jiné kombinace zbraní, vyrábět lízátka, učit se nová komba a vůbec ukazovat hru kamarádům a známým i neznámým - a vždy se přitom parádně pobavit. I když je samotná kampaň na dvanáct hodin maximálně (při normální obtížnosti), motivace si přehrát některé kapitoly s novými zbraněmi tady je už pro onu přepálenost - jedním dohráním se Bayonetty nenasytíte, naopak se jen navnadíte. Tuhle hru si budete mít chuť přehrávat znova a znova jenom proto, abyste si ji užili. Je to jako vracet se ke hrám typu Final Fight - jako navštívit starého kamaráda. Akorát v tomto případě je to nová kamarádka.

Pro srovnání pár obrázků z prvního dílu.

Bayonetta 2 je hra o detailech. Nemá smysl je tady vyjmenovávat jeden po druhém, užijte si jejich odhalování sami. Každá scéna, každý souboj, každé kombo - prakticky každá vteřina hraní obsahuje nějaké gesto, výraz ve tváři, držení zbraně, animaci likvidace protivníka - prostě něco, co váš rozesměje nebo jinak pobaví. Možná si toho nevšimnete napoprvé, ale jak se učíte komba opakováním a jak opakujete některé úrovně (ať už proto, že jste chcípli nebo prostě při druhém hraní), objevujete toho postupně více a více. Když je pak Bayonetta zavalena hordou obřích nepřátel, zdánlivě bezvýchodná situace, sledujeme, jak vztyčí prostředníček a prudce ho vrazí do štěrbiny, což vede k destrukci celého sub-universa - to je přesně ta situace, kdy se nemůžete nebavit.


Vůbec celá hra ve vás vzbuzuje pocit lehkosti, kdy nic není problém a kdy všechno má své řešení. Nejčastějši je to teda větší kladivo, ale za celou hru se stane jen dvakrát, kdy Bayonetta projeví svou lidskou tvář a zaváhá, zda-li je všechno v pořádku. Avšak po 99.99% času přesně ví, co dělá a je to podle jejího plánu. Párkrát jsem si bezděky vybavil scénu z televizního seriálu Doctor Who, ve kterém se setkala armáda Cybermanů a pět Dáleků (dvojepizoda Army of Ghost + Doomsday).

CYBERLEADER: We have five million Cybermen. How many are you?
BLACK DALEK: Four.
CYBERLEADER: You would destroy the Cybermen with four Daleks?
BLACK DALEK: We would destroy the Cybermen with one Dalek.



A když si pak představíte miliony Dáleků v nějaké pozdější epizodě, jak prchají zděšením před jedním Doctorem Who, určitě pochopíte, že Doctor Who je v tomto měřítku něco extra.


A to je Bayonetta.

Bayonetta 2.

Když se pornografie stane uměním.

Jo a finální boss druhého dílu je prima!