19. 11. 2014

Seaman


Ach jo, tak mne to zase dohnalo, ta moje vášeň. Jedno z mých hesel je, že pro každou platformu se snažím dát dohromady deset reprezentativních her - větší číslo mi přijde obvykle zbytečné. Výjimkou je samozřejmě Dreamcast. Ať už se na to dívám jakkoliv, počet reprezentativních her pro Dreamcast se blíží téměř k trojcifernému číslu, což je způsobeno řekl bych hlavně tím, že je tam tolik portů z arcade herny. Kdybychom je škrtli, byl by Dreamcast podstatně chudší. Jedna hra ale vyčnívá natolik, že i kdybychom škrtli Shenmue, Skies of Arcadia, Grandia 2 a mnoho dalších klasických a exkluzivních Dreamcast pecek, jedna by pořád vyčnívala. Seaman. Hra, kterou prostě musíte znát.



Hra je zajímavá z mnoha důvodů, takže si je shrňme. Za prvé - hra vyžaduje mikrofon, bez něj nelze hru hrát. Tento mikrofon lze pořídit za pár babek na eBayi, já měl štěstí, že jsem sehnal velice levně hru Planet Ring, což je série online hříček ála zábavní park, který je stavěný i pro online komunikaci - takže mikrofon v ceně. Ono těch her, co mikrofon podporuje, není zas tak moc, takže jde o poměrně raritní záležitost. A o rarity obvykle nejevím zájem. Seaman je ale výjimka, protože mikrofon není zdaleka jediná zvláštnost, proč po hře toužit.


Za druhé - Seaman je první hrou, která není ze světa Star Treku, ale hlas jí propůjčil Leonard Nimoy, neboli Spock. Jestliže tento fakt není dostatečným důvodem k zájmu o tuto hru, tak už nevím co ;). Totiž samotný hlas se vyskytuje pouze ve formě vypravěče, není to tak, že byste si mohli se Spockem přímo popovídat - avšak jeho laskavý tón zásadně umocňuje prožitek ze hry. Spock komentuje při startu hry vaše dosavadní konání, stav akvária a podobně.

Za třetí - hru byste mohli mylně považovat za pouhý klon Tamagotchi. Pravdou je, že hra se odehrává exkluzivně v akváriu, ve kterém máte za úkol vychovat Seamana - Mořského Muže. K tomu vede několik fází - od pulce, rybičku až po žábě podobného živočicha. Rozdílem je, že bez ohledu na fázi vývoje, naši svěřenci v akváriu mají lidskou tvář a umí mluvit k roztodivným tématům. Takže ano, staráme se o teplotu a provzdušnění akvárka, krmení a podobně - ale v konečném důsledku jde o vedlejší činnosti, které děláte pomocí gamepadu. Avšak to hlavní - tedy povídání si s rybami - činíte skrz mikrofon.

První concept art obrázky unikly na filmové plátno již v roce 1983, hra se ale dočkala vydání až v roce 1999.

Za čtvrté - když jsem se o hře poprvé dozvěděl, domníval jsem se, že se ryby adaptivně učí novému jazyku, tj. že je možné je naučit třeba i česky. To rozhodně není pravda, jak jsem rychle seznal. Ryby se učí podle předem daného předpisu, avšak jadérko hry je skryto v tom, že Seaman si pamatuje vaše odpovědi a adaptuje podle toho další vývoj dialogu. Dialogů je nachystáno mraky a nutno dodat, že i naše (obvykle jednoslovní) odpovědi musí spadat do jedné z několika možností, které posunou dialog vpřed. Hra tak nabízí značnou znovuhratelnost, protože krom odpovědí zjevných hra rozeznává i mnoho vtipných variant téhož.

Za páté - ryby se nás nejen ptají, ale také nám něco sdělují. Stručně bych to řekl asi takto - pokud jste někdy chtěli býti uráženi rybami z filmu Monty Python's Meaning of Life, máte unikátní možnost ve formě Seamana. Skutečně - nikdo mi nevymluví, že jeden z mých nejoblíbenějších filmů všech dob, nebyl inspiraci pro tento simulátor potravy pana Creosota. Může jít o velice vzácnou shodu okolností, ale ten šmrnc a forma sarkastického zpracování - to je skoro, jakoby hru dělali přímo Monty Pythoni. Já si budu v soukromí vést Seamana ve stejné kategorii, kde je nepříliš početný hlouček licencovaných her.

Kam jsem šel, tam vždy šla - za mnou! Rybo rybko rybííííí....!

Bonusová šestka - údajně je možné Seamana hrát také na PC, kde existuje jakýsi interaktivní screensaver, ale to jsem nikdy nezkoušel a tak nemohu říci. (Ale podle všeho byla v Tokyu výstava). Údajně vyšel i druhý díl, ale zřejmě pouze v Japonsku a pouze pro Playstation 2 (kterážto se dočkala i portu prvého dílu).

Následují spoilery. Jestli vás hra zaujala už tímto stručným popisem a chtěli byste si ji zahrát, nečtěte dál, abyste se neochudili o zábavu z titulu. To samé platí pro sledování Youtube videí samozřejmě.

Oukej, takže pokud jste rozdýchali toto stručné představení problematiky, můžeme se pustit do experimentování. Na začátku máme v podstatě prázdné akvárium, pár šutrů, topení a bublátko. Takže provzdušníme prostor, zvedneme teplotu na přijatelných 19.9° C a vhodíme vajíčko s budoucími Seamany do vody. A čekáme. A čekáme. A čekáme...

Mezitím jsem se seznamoval s ovládáním. Není úplně intuitivní. Jako první jsem odhalil zoomování a omezené naklánění kamery. Dále inventář s jídlem pro naše svěřence. Kombinace Y+R pak umožňuje uchopování a někdy i prohlížení objektů. Hlavní je bezesporu tlačítko A, kterým zapínáme mikrofon - ale to v této fázi ještě není možné. Takže jediná interakce spočívala v šoupání kameny v akvárku a ťukání na sklo.

A pak to začalo!

Moje vajíčko se rozprsklo do prostoru a já sledoval asi deset malých stvoření ve tvaru malých houbiček, jak se pozvolna rozutekli v jinak stísněném prostoru. Právě ťukání na sklo je zaujalo, takže jsem si je začal vodit po celém akvárku.

Jak jsem záhy zjistil, ten barevný šutr v rohu akvárka nebyl barevný šutr, ale ulita, ve kterém se skrývala čilá chobotnice. Neváhala a sépiovitý tvor se nejenže probral k životu (což mne šokovalo samo o sobě), ale navíc začal požírat moje semínka! Ať jsem dělal, co jsem dělal, po nějaké době mi nezbyl v akvárku ani jeden živočich. Game Over, vzteklé prásknutí ovladačem o zem, sebereflexe. Něco se stalo špatně. Podařilo se mi chobotnici uchopit a vytáhnout z vody - takhle si lze prohlížet skoro všechno - ale svá semínka jsem zpátky nedostal.

Teda dostal - o pět minut později.


Heslo hry je "don't panic", což se dá vnímat tak, že cokoli uděláte, je pro něco dobré. Možná vám napoprvé rybičky pomřou hlady / smrady / mokřady či se jim prostě žábry zanesou vlastními výkaly - ale při příští hře už budete vědět, kam přesně a lépe sáhnout. Hra se totiž odehrává v reálném čase, jako opravdové Tamagotchi či jako Animal Crossing, takže jakýkoliv čin (včetně nicnedělání) si musíte pečlivě rozmyslet. Hru rozhodně NEJDE hrát tak, že si konzoli zapnete ráno a večer, pokaždé uklidíte bordel, vhodíte žrádlo a jdete do práce či do postele. Musíte rybám věnovat čas a pozornost.

Začátek hry je jedním slovem krutý. Jak jsem netušil, co od titulu vlastně přesně čekat, přišlo mi všechno jako zjevení. Totiž - semínka sežraná chobotnicí fungují de facto jako paraziti. Stačí počkat pár minut a sépiákovi se udělá poněkud nevolno. Začal nervózně plovat po akvárku, škubal s sebou a za malou chvíli doslova vyhřezl z ulity a začal se bolestí plácat vší silou všude dokola! Byl to hrozný pohled a měl jsem vysloveně strach, co jsem to zase vyvedl. Chobotnice po několika minutách agónie zemřela - roztrhla se na několik kusů, na dno akvária klesla bezvládná mršina s vyvaleným trávicím traktem... a tam, mezi střevy a výkaly, jsem najednou spatřil pětici malých pulců, kteří po zazoomování už měli lidské rysy. "Máma", řekl jeden z půlců a ve mně zatrnulo.

Bolestivý porod.

Vždycky jsem věděl, že Seaman je ujetá hra, ale že je TAK MOC ujetá jsem netušil. I když mne dojímá megalomanská ujetost Bayonetty, zde se bavíme o naprostém minimalismu v klaustrofobickém prostoru, jak vyvolat emoce a zájem. Metoda pokusu a omylu mívá fatální následky, což při hře v délce dnů i týdnů (údajně lze pohodovým tempem vychovat jednoho Seamana za tři týdny denního hraní) znamená značné nervy. Na hře a hlavně na vašich rybách vám začne skutečně záležet. Když je pak druhý den najdete břichem vzhůru, děsíte se Spockova komentáře a vysloveně si vyčítáte, že jste výchovu zanedbali.


Naštěstí či bohužel - Dreamcast je stará konzole, která neumí kontrolovat reálný čas jinak, než skrz systémové hodiny, na které ale můžeme beztrestně kdykokoli sáhnout. Takže jsem si udělal jeden hezký večer a pomocí metody "hraní - RESET - posun času o půl dne" jsem svedl za jeden večer více, než za celičký týden předtím. A i když jsem si byl tohoto podvodu vědom, hra na mne působila i tak velice emotivně.


Seaman je částečně rutinní hrou o starání se o rybičky v akvárku - zejména první dny, než se vaši svěřenci rozmluví a trochu povyrostou. Jakmile se ale dostanete do fáze třetího či čtvrtého dne, hra začne být krutou zábavou. Seaman se vás ptá na různé otázky, mnohdy intimního rázu a nebojí se komentovat vaše odpovědi jízlivě a sarkasticky. Po nějaké době přestanete vnímat, že jste obětí předskriptovaného rozhovoru - témata jsou tak neskutečně košatá, že máte skutečný pocit dialogu s živou bytostí. S hodně ujetou bytostí.


Dosaženo je toho díky tomu, že bohatost témat má společnou jistou univerzálnost. Každý má nějakou sexuální orientaci, každý má někdy narozeniny, každý rád hraje počítačové hry, každý hraje Seamana - to jsou jen první z témat, které budete s rybami probírat první dny. Seaman se umí vždycky dobře trefit do vaší nálady - ať je jakákoliv - dává na odiv svou naprostou ignoraci a zájem projeví v nejméně očekávaný okamžik. Zhruba po týdnu komunikace je vám dovoleno si ryby pojmenovat a témata se dále rozvíjejí - pořád univerzální, ale pořád skvěle napsané dialogy.

A pak... no... nebudu prozrazovat. Nějakou motivaci ke hraní snad nyní máte. Takže ke strojům, přátelé, ke strojům!