2. 12. 2014

Captain Commando


Je to už mnoho let, kdy jsem si vysnil, že budu mít doma MAME automat, u kterého budu hrát všechny ty báječné hry, o kterých jsem jenom snil. A hle, je to opravdu tak super, jak jsem si vždy myslel, že to bude super ;). Arcade hry mají jednu obrovskou výhodu - instantní hratelnost. Prakticky okamžitě pochopíte, co od vás hra chce a hra nešetří a láduje do vás grafiku, zvuky, hudbu, atmosféru - a vy oplácíte zuřivým (avšak pečlivě promyšleným) mačkáním tlačítek. Během deseti minut odpadnete plni zážitků a to hlavně kvůli tomu, že vám dojdou mince. Ty jsou sice virtuální, ale mám ve zvyku tam vhodit rovnou tři a dostat se co nejdál. A tak jsem o minulém víkendu proseděl oba večery u automatu a co mne zaujalo popisuji níže. Captain Commando!



Grafika


Captain Commando je jakýmsi fiktivním mluvčím Capcomu z přelomu osmdesátých a devadesátých let, čili základní design hry je snaha o cool efekt, cílený na teenagery. Při tvorbě nových postav má Capcom vyrovnané score - proto se velice často spoléhal na spolupráci s externisty typu Marvel. Captain Commando je ale čistě interní produkt, přičemž z hlediska mého osobního vkusu spadá spíše do kategorie méně povedených. Stereotypní vzhled, opakující se grafika nepřátel, často jednobarevné podlahy, ani animace nijak nevyrážejí dech. Jsou zde ale výjimky - například střelba z bazuky, rozseknutí hlavního hrdiny vejpůl nebo dynamická destrukce jedné konkrétní lokace - někdo se snažil, ale ta snaha byla vložena jen do menšiny hry. Koukat se na to dá, svůj účel grafika plní, jenom je to na rok 1991 docela slabota - hra se mi líbí mnohem méně, než třeba klasický Final Fight s pěkně prokreslenými a velkými postavičkami. Captain Commando postrádá barevnost, pestrost a smysl pro hlubší detail. Plus některé věci jsou vysloveně ukradené z Final Fightu (pečeně doplňující zdravíčko).


Zvuk

Téměř totéž bych mohl napsat i o zvuké stránce věci. Samply jsou poměrně čisté a sedí k dané situaci - ale je jich málo, opakují se. Že mají nepřátelé prakticky jediný hlas mi nevadí, ale že i naši hrdinové sdílejí snad polovinu všech zvuků je prostě divné. Při hře jednoho hráče to není moc poznat, ale když vhazujete novou minci a vybíráte si nové alter ego, dojde vám to.

Hratelnost

Na výběr máme ze čtyř postaviček, které se liší krom vzhledu svým speciálním útokem (stisk obou tlačítek). Celkově bych hratelnost označil za archetypální - vlny nepřátel nejsou ničím zajímavé, takže je to jen otázka cviku, než se naučíte naházet nepřátele do rohu a tam je zmydlit. Jelikož hra co se své zábavnosti týče, nasazuje laťku relativně nízko už od začátku hry, jsou někteří pozdější bossové doslova dechberoucí. Když mne boss v třetí úrovni naférovku rozsekl vejpůl, přičemž z oddělených dvou kusů těla skutečně vyprkl řádný chlístanec krve, byl jsem překvapený a schválně jsem se nechal několikrát zabít, jenom abych si vyzkoušel ostatní postavy, jak vypadá efekt rozseknutí u nich. Je to jenom pár světlých momentů za celou hru, ale lepší než drátem do turbokarty.


Obtížnost

Na tři vhozené mince jsem se celkem bez problémů dostal do třetí úrovně a teprve tam jsem potupně musel uznat, že hra není úplně lehká. Co je pravdou, že jsem téměř nenarazil na nějaké neférové momenty, snad s výjimkou opravdu ošklivě schovaného okraje obrazovky, za kterým číhala díra s automatickou smrtí. Na hře je vidět, že je stavěná pro multiplayer dvou až čtyř hráčů, v jednom sice není problém nepřátelům uskakovat, ale je to chvílemi nudný a zdlouhavý proces. Na druhou stranu ale také dodám, že primitivnost hry jako takové znesnadňuje vnímat výzvu v této hře jako její přednost.

Atmosféra

I když je hra svým obsahem a náplní veskrze generická a kopíruje předlohu ve formě Final Fightu seč může, hlavním tahákem má být postava Kapitána Příkazovatele a jeho bandy. Sám hrdina je sice obscénně obyčejný, ale jeho společních jsou úplně jiná káva! Máme na výběr mezi ninjou, mumií a miminem s robotickou jednotkou! Kdyby šlo o nějakou komediální hru, bylo by to vynikající. Ale pro hru, která má konkurovat svou atraktivností hrám jako Captain America, je to zoufale málo. Je to hlavně divný výběr, jakási náhodná volba z témat, která jdou herně pojmout. Není vůbec jasné, jak se tito čtyři dali dohromady a i kdyby to bylo zřejmé, bylo by to zřejmě halucinogenní. Nedokážu ale říci, zda je to zábavně ujeté anebo jestli jde jen o křečovitý pokus o ujetost za každou cenu. To ale platí čistě pro design hrdinů a některých bossů - zbytek hry je naprosto plochý a ničím nevyniká - hraní mi nepřinášelo žádnou slast. Světlé výjimky - bazuka s netradiční dráhou letu a nevídaným účinkem. A pak ještě možnost nasednout do robotického Mecha, což v roli mimina s robotickými nohami vypadá skoro tak vtipně, jako když kentauřice nasedá na koně v Golden Axe 2. Ale jen skoro.


Závěr

Captain Commando splňuje minimum pro nezáporné přijetí hráčskou komunitou, avšak zároveň má do kladného přijetí docela daleko. Samotný Capcom si včas uvědomil, že z této postavy nelze o mnoho více čekat, její plytký potenciál byl hrou naplněn a vyjmou implementace hlavního hrdiny do her jako Marvel VS Capcom, se s touto postavou vlastně už nesetkáváme. Proto hodnotím, jako čistý průměr 500/M.