21. 7. 2015

Axelay


Sám se záměrně vyhýbám sbírání her. Nechci být, necítím se sběratelem, jsem hráčem. Občas se ale stane, že se tyto dva směry vzájemně protnou. Po hře Axelay jsem nikdy zvlášť netoužil, přestože jsem věděl, že se tato raketková střílečka mnohokrát probojovala do TOP seznamů nejlepších her pro SNES. Měla pro to dispozice - tvůrci z Konami, kteří pak založili studio Treasure, inovativní využívání grafického režimu Mode7 a i vhodné načasování pro vydání na západě - tedy v roce 1992, kdy byl SNES na západě relativní novinkou a potřeboval nové hry. Věřil jsem tomu, že se jedná o nadprůměrnou hru, ale spíše "lehce nadprůměrnou", o které bych neřekl nic extra dobrého ani špatného. Stranou uvedu, že se mi název této hry dlouho pletl s klasikou Act Raiser, po kterém toužím mnohem více... no ale to stranou. Teprve osmdesáté číslo magazínu Retrogamer mne trklo, že když Axelay věnují obálku a slušnou řádku stránek, že bych se asi měl o titul více zajímat. A náhoda tomu chtěla, že jsem našel na eBayi slušný kousek za přijatelnou cenu. Šup s tím do konzole!


Oukej, takže po úvodním intru jsme přeneseni do vesmíru, ve kterém je na straně lidstva a světla poslední zbývající loď Axelay, která má za úkol odvrátit emzáckou invazi. No dobře, hra je zasazena do paralelního vesmíru, čili nejde o Zemi, ani o lidstvo, ale tu pointu jste asi pochopili - jde přibližně o stejný scénář, jako ve hře Space Invaders. I když nutno přiznat, že úvodní animovaná sekvence má svoje kouzlo. Ale tak teda se chápeme ovladače a jdeme hrát, ne?


První věc, která mne opravdu překvapila, byl management zbraní. Do bitvy si můžeme namíchat trojici dost odlišných laserů a podobných beamerů, plus povinné nenaváděné vysoce výbušné rakety. Na začátku hry teda nemáme moc na výběr, ale o to rychleji se naučíte parádnímu systémů přepínání zbraní. Totiž v jeden okamžik máte aktivní zvolenou jenom jednu zbraň, pokud ale dostanete zásah od nepřítele, tato zbraně je poškozena a do konce úrovně ji nelze používat. To dává hře překvapivý strategický element, který jsem skutečně nečekal.


Na běžné nepřátele stačí jen základní prdící beamer, připomínající výchozí zbraň ve hře Galaga. K dispozici je pak i její megaprásková varianta, ale tu jsem se naučil šetřit na bossíky. A pak je tady zajímavá zbraň, která držením tlačítka střílí dokola kolem nás. V úvodní úrovni se naučíte využívat všech tří zbraní velice efektivně a osvojíte si metodu "přepínání na poslední chvíli". Jak mělo vyplynout z textu výše, raketka de facto vydrží až tři zásahy, než se stane téměř nefunkční (rakety a základní beamer vám zůstane vždy, ale je to fakt za trest). Ale přímý dotek s nepřítelem nebo s kusem zdiva je pro naši raketku smrtící okamžitě, stejně jako druhý zásah, když si zapomenete přepnout zbraň. Toliko je základní premisa.


Tato premisa je pak vhozena do mixu dvou herních stylů, podobně jako třeba ve hře Life Force nebo Project X2, tedy Axelay střídá pohled na akci zvrchu a zboku, dle libosti. A ano, Mode7 je zde využívaný mnohem barvitěji, než třeba v Mario Kart nebo F-Zero. Paralaxní scrolling, natáčení efekty evokující nekonečný horizont v nerealistické, ale atmosférické perspektivě, různé tríčky k navození plastického dojmu, dokonce průhlednost v reálném čase - a samozřejmě řádné množství spritů s objekty nepřátel, asteroidy, lasery... plus jsou navíc hranice levelu širší, než je samotná obrazovka, tj. máte ten správný pocit prostoru, který jsem v takto zpracované kameře ještě nezažil, ne na šestnáctibitech. Hra je opravdu vizuálně okouzlující, ostatní Mode7 hry najednou působí staticky. Něco podobného jsem viděl snad jen u legendární čtvrté Castlevanie na stejnou platformu a také od Konami.


Jako jo, první level není designově vzato žádnou lahůdkou, je to jen standardní tutorial, který zhruba po deseti opakováních budete dávat poslepu zpaměti. Pak se odemknou nové zbraně a hra nabere grády. Když jsem se poprvé prostřílel do třetího levelu, měl jsem to správné mravenčení v palcích, to se mi líbí! Nemohu se dočkat páté úrovně, kde se ukrývá legendární boss z lávy, který hraje hlavní roli na titulní stránce výše zmíněného Retrogameru...


Hratelnosti notně přispívá dobré nastavení obtížnosti, která není úplně z nejvyšších. Management zbraní a systém zdravíčka nahrává tomu, abychom se mohli level učit co nejdéle bez nutnosti jít po každém zásahu od začátku - ale zase se základní zbraní těžko ustřílíme bosse, takže smrt, vhodit minci zmáčknout START a znova od začátku, tentokrát bez zbytečných chyb. S plným arzenálem je pak likvidace bosse téměř hračkou. Každý styl zobrazení má svoje - v klasickém bočním pohledu hra připomíná R-Type a vyžaduje dost vysokou přesnost na pixel, když jde o průlety těsnými prostory. Při pohledu zvrchu se mi zase zdálo, že hra byla trochu tolerantnější z hlediska detekce kolizí, což zřejmě vyplývá z perspektivy samotné - ale zase se tam hůře míří na vzdálenější cíle a je nutné si nepřátele trochu pustit k tělu. Obojímu se ale dá naučit a obojí má něco do sebe.


Takže je Axelay modla, desítková božárna, která nesmí chybět v žádné sbírce, ať už jste sběratel nebo ne? Nemyslím si. Ale jelikož na SNES jinou raketkovou střílečku nemám a jelikož hra oplývá záviděníhodným technickým zpracováním a jelikož se hraje fakt dobře, jsem rád, že ji mám, jako součást výběru toho nejlepšího, co kdy tato konzole nabídla. I když sám za sebe dávám Axelay trochu na okraj, jakoby šlo spíše o techdemo, kuriozitu, proof of concept - a v tomto smyslu jde o vynikajícího zástupce. Aby mne ale hra skutečně vyzula z ponožek, musela by být dotaženější. Pokud to ale bereme jako "pre-prvotinu" studia Treasure, jejich podpis se touto hrou teprve začal formovat. Prakticky každá další jejich hra - Gunstar Heroes počínaje (ty bych moc chtěl!) - už koncepčně dotažená je.