30. 10. 2015

Phantom Hourglass - multiplayer


Legend of Zelda je povětšinou vnímaná, jako singleplayerová hra a statisticky to sedí takřka dokonale. Sem tam se ale Nintendo pokusilo také o začlenění více hráčů do téhož dobrodružství, jak tomu bylo například u dvouhry Four Swords (Adventures) pro Game Boy Advance a Game Cube, nyní se blíží doba, kdy vychází hra Tri Force Heroes pro 3DS - a tak jsem si řekl, že by byla dobrá sranda podívat se na jeden naprosto zapomenutý a zapadlý titul, respektive komponentu singleplayerové Zeldy z Nintenda DS. Phantom Hourglass bylo pokračování slavného Wind Wakera, přinesl nové ovládání stylusem, překvapivě zvládnutý vizuál, ale společně se Spirit Tracks jde o poněkud (právem) odsunuté Zeldy na vedlejší kolej. No, ale o víkendu jsem se potkal s majitelem této hry a když jsem zjistil, že multiplayer lze provozovat z jediné cartridge, nebyl důvod si nezahrát!



Oproti ostatním zmíněným titulům se ve Phantom Hourglass hráči staví proti sobě v odlišných rolích, což mne velice zaujalo. První hráč ovládá Linka a jeho cílem je posbírat co nejvíce úlomků Tri Force, které se v úrovni válejí všude možně kolem. Druhý hráč pak ovládá tři rytíře, kteří se snaží Linka obklíčit a seknout mečem. Základní koncept tedy prostinký, v čem je háček?

Druhá obrazovka konzole ukazuje mapu, na které jsou protivníci vidět podle toho, jestli zrovna Link drží úlomek Tri Force anebo nikoliv, vedle toho jsou na mapě místečka, kde je možné se regulerně skrýt a být v bezpečí. Pro hráče s trojicí rytířů je ale uvedený koncept ovládání, kdy jen kreslí do mapy dráhu, po které se rytíř se svým tempem vydá. A protože Link držící kousek Tri Force je pomalejší, než s holýma rukama, začíná honba kočky s myší, ne nepodobnou Pac Manovi.


Je to ale okořeněno mnoha detaily: Link může úlomky pokládat, respektive házet a připravit si tak hnízdečko v bezpečí, odkud pak v další rundě vyzobe to nejlepší. Mapa obsahuje místa, skrz která mohou rytíři procházet, ale Link nikoliv. A i když Link donese Tri Force do domečku, nemá tak úplně vyhráno, protože po časovém limitu se prohodí role hráčů. A pak je možné již posbírané úlomky přenést z domečku jednoho hráče do domečku druhého. Hra tedy obsahuje v zásadě pět základních taktik, které dle typu mapy (na výběr jich je sice jen osm, ale jsou rozličné a narůstají do velikosti) umožňují různě kombinovat.

Je to bomba? To asi ne. Za největší slabinu považuji nevyváženost v tom smyslu, že taktiku buduje hráč ovládající Linka, kdežto hráč v roli rytířů jenom reaguje. Jejich role se sice během seance prohazují, ale i tak mi přišlo výrazně zábavnější běhat s hrdinou, než s rytířema. Na tu hodinovou cestu autobusem to byla docela švanda, cením si snahy autorů přinést něco nového, ale vysloveně povinnost to není. Ve Spirit Tracks je údajně také slušný multiplayer, takže tady bych dal známku 6/10 a posunul se dál.