18. 1. 2016

Jetpac


Pakliže musí existovat právě jedna hra, se kterou je nejlepší začít výklad o tom, o čem jsou doopravdy počítačové hry, napadne mne jako žhavý kandidát právě Jetpack. Hra tak jednoduchá, hra tak primitivní a přitom hra tak zábavná a chytlavá, že se od ní jen těžko odtrhává. Jetpac, naprogramovaný v roce 1983 firmou Ultimate Play the Game, vyšel pro ZX Spectrum (16 kB) a Comodorre VIC20, se stal během let naprosto kultovní záležitostí a těžko najdete majitele ZX, který by si s touto hrou neužil své. Proč tomu tak je? Vrátil jsem se ke hře a rozhodl jsem se to zjistit. Následující odstavce popisují jednotlivé argumenty, proč se hrou zabývat i dneska.



1) Hra vypadá naprosto fantasticky, jakoby šlo o nějaký vysoce kvalitní port z automatů, přičemž jde rozhodně o původní titul. Hra nescrolluje, ale na jedné obrazovce je neustále mumraj, létají na nás z počátku meteority, později jsme atakováni mimozemšťany, naváděnými střelami a podobně. Prostředí je statické - však co byste chtěli od černého vesmíru - no o to realističtější dojem ze hry máte. Jenom málo her si mohlo dovolit černé pozadí, jako designový záměr - většinou šlo o strategické rozhodnutí, jak zvednout viditelnost grafiky v popředí. No Jetpac vypadá oku lahodně a přirozeně. Přidejte skvělou animaci střílení laserem a máte před sebou vizuálně dokonalý skvost.

Rozhodně jedna z nejkrásnějších nahrávacích obrazovek, co jsem kdy viděl. Všimněte si, jak obratně se grafik vyhnul kolizi barev!

2) Ovládání je prostě na jedničku! Přes grafickou rozmanitost a množství objektů je hra pořád neuvěřitelně rychlá a ovládání z tohoto faktu řádně těží. Je velmi citlivé, prodleva prakticky neexistuje a i když střílíte o sto šest, náš panáček dělá přesně to, co po něm chcete. Netrvá dlouho a dostanete do ruky základní grif, jak během letu jedním směrem střílet za sebe i před sebe v takřka stejném okamžiku (kvedlání pákou pro pokročilé). Ne snad, že by tím hra ztratila na ryzí obtížnosti, ale umožní hráči zprostředkovat dojem pohybu ve stavu snížené gravitace s moderním ultra precizním raketovým batohem. A o tom přece hry jsou, ne?


3) Bylo by odvážné říci nahlas, že hra obsahuje fyziku, ale jakési základní herní mechanismy skutečně staví na setrvačnosti, gravitaci a odrážení se pod správným úhlem. Hra obsahuje akorát dost pravidel na to, aby nebyla složitá, ale přitom byla uvěřitelná. Sám nemohu uvěřit, že následující stanovisko říkám zrovna já, ale velice se mi líbí, že části rakety a palivo není nutné donést na jedno specifické místo na obrazovce. Stačí jen předmět donést nad místo určení a kosmonaut upustí objekt automaticky a ten po chvilce dopadne sám na správné místečko. V jiných hrách bych ocenil, aby hráči nebyla situace příliš zjednodušena - tady to ale sedí správně. Hra je díky tomu velice dynamická, protože se držíte většinu času v horní části obrazovky, odkud také náhodně padají nové kanystry s palivem. Ty je možné zachytit ještě ve vzduchu a hned vyhodit nad raketou. Hráč má ten správný pocit dobře odvedené práce.

Všimněte si odlesku na levém okénku - moc hezký detail!

4) Zmínil jsem to jednou, ale zaměřím se na tom v tomto bodě: celá hra se vešla do pouhých 16 kB a podepsaní jsou pod ní Ultimate Play the Game, což je předchůdce značky RARE, kteří jsou pozdějšími autory her jako Perfect Dark, Goldeneye 007, Killer Instinct, Donkey Kong Country a mnoho dalších, mnohdy revolučních titulů. V roce 1983 hodili na trh několik her pro ZX a tak v případě Jetpacu můžeme hovořit o veleúspěšné prvotině - o jasném důkazu, že máme co do činění s opravdovým géniem za klávesnicí. A jako bonus dodám, že hra se také stala jednou z deseti, která byla vydaná pro ZX na cartrdige, skutečný pionýr ve svém oboru.


5) A ono se to pořád skvěle hraje! Když jsem nahrál soubor do paměti Spektra a připojil joystick, úplně jsem oněměl, jak mne hra poslala zpátky v čase do dob, kdy hry byly mnohem prostší a přímočařejší. Víc o tom, jak se hrají, než o tom, jaké emoce prožívá náš hrdina v pasivně sledované animačce s digitálními herci (s kvalitou herců reálných). Ale po deseti minutách pominula nostalgie a následující hodinu a půl jsem se vážně přenesl do světa kapitána Jetmana a poctivě jsem plnil misi. Sbíral jsem vzácné materiály, rudy a diamanty... bránil jsem se proti náletům meteoritů... opravoval jsem několik typů kosmických raket a potom po vzoru filmu Martian sbíral drahocenné palivo a nakonec došlo i na nelítostné přestřelky s krvežíznivými mimozemšťany. Úplně vážně - najděte si libovolný online emulátor a směle do toho! Za zkoušku nic nedáte a mnoho vám to osvětlí, jak vypadaly kvalitní osmibitové hry ve své době.

Pro zajímavost - verze hry pro VIC20 - pořád vypadá slušně.

Odpojil jsem joystick a zjistil jsem, že jsem se regulerně zadýchal. Pak jsem se usmál a napsal tento článek.

Pařbě zdar!

O rok později se hra dočkala portu pro počítač BBC Micro. Na černobílém monitoru by to možná šlo hrát. Ale jinak to vypadá dost hnusně.