6. 4. 2016

Sadame


Důvod, proč jsem se začal u tuto hru zajímat je prostý - opticky se mi totiž vybavila klasika Secret of Mana na SNES, kterou jsem si společně s druhým dílem ve své době velmi užíval (byť jen v emulátoru). Základem hry je hrdina s různými, převážně bojovými schopnostmi, hromady nepřátel a krásná pixelartová grafika, přičemž hráč vše bedlivě pozoruje z ptačí perspektivy. Bohužel, ve srovnání se Secret of Mana se v Sadame prakticky nesetkáme s žádným zajímavým příběhem a rovněž úrovně jsou veskrze lineární a prázdné. Vyvažuje to ale fakt, že hra našeho hrdinu zahrnuje náhodně generovaným lootem, takže můžeme takřka donekonečna ladit výbavu a tím pádem životaschopnost hlavního hrdiny. Je to za ty peníze zábava? Ale jo, docela je.



Na začátku hry si můžeme vybrat jednoho ze čtyř hrdinů, de facto povolání, které určují styl hraní. Samurai má útoky nablízko, ninja umí házet hvězdice na dálku, mnich je dobrý na střední vzdálenost, ale chybí mu útok s plošným efektem. Poctivě jsem prošel všechny postavy a splnil jsem s každou prvních pár úrovní, abych si osahal rozdíly. I když je Sadame v jádru věci akční hra, onen RPG prvek je implementován viditelně - kombo sekvence se liší vizuálem, dosahem i svým praktickým použitím, ale bohužel z hlediska mačkání tlačítek je to pořád to samé A-A-B kombo. Neměl jsem dost trpělivosti na to, abych vyhnal více postaviček na vyšší úroveň a porovnal rozdíly v pokročilejší fázi hry, ale co mohu referovat, tak bojový styl všech pěti povolání je vždy unikátní, což je dobře. Rozmanitost je ale poměrně malá, čili jen předpokládám, že se to na vyšších úrovních změní.


Velkou motivací pak je, že každá postava má své vlastní zbraně, které ale můžeme během hry získat bez ohledu na to, jakou postavu momentálně ovládáme. Já sám preferuji povolání ninja, ale když vidím některé samurajské meče, mám vysloveně chuť přepnout na jinou postavu a zbraně si vyzkoušet. Párkrát jsem to za hru udělal a získal jsem z toho celkově dobrý pocit - takový ten pocit soudržné party, i když je to přísně single player hero záležitosti.

Na konci každé mise - i kdyby nám podřízli kejhák - obdržíme novou výbavu.

Pominu-li stupidní příběh, musím vytknout hlavně nudný leveldesign. Autoři se ani nesnažili jednotlivé obrazovky ozvláštnit nebo je nějak zajímavě propojit. Schéma hry se tak začne opakovat. Vlezete do místnosti, objeví se banda nepřátel. Vyčistíte je. Objeví se druhá banda nepřátel. Opět je vyčistíte. Pak se objeví konečně třetí, finální banda nepřátel. Po jejím vyčištění je vám dovoleno jít dále. Interakce s okolím je prakticky nulová, jenom zcela výjimečně narazíte na tajnou místnost a jenom v jedné misi jsem měl "jakože úkol" najít unesené panny, které ale byly příliš okatě umístěné podél hlavní cesty, takže se jim skoro nešlo vyhnout (ale ano, když se jim vyhnete, tak je mise neúspěšná, byť vykydlíte bosse na konci, alespoň že tak). Ostatní mise jsou vždy na jedno brdo.


Do velké míry to zachraňuje grafika hry, která sice není originální, ale je alespoň poctivá, rozmanitá, hezky barevná a tak akorát oefektovaná (fujtojeslovo). Ne snad, že by na tom skutečně záleželo, ale upřímně mne překvapilo, že hra vůbec nemá žádnou 3D implementaci. Já vím, že spritová grafika není pro 3D zobrazení terno, ale raději bych měl volbu, než se na to úplně vykašlat. Vysloveně lenost autorů... anebo zaměření na 2DS segment hráčů? Tak či onak, tohle mne trochu zklamalo.

Společně s komplexním vývojovým stromem dovedností je výbava hrdiny hlavní motivací ke hraní.

V traileru se hra chlubí nezvykle velkými bossy a epickými souboji. Tady se musím pozastavit - bossové jsou totiž hezcí na pohled, ale jejich patterny a konfrontace je dost okoukaná. Funguje to zhruba tak, že každý boss disponuje jedním útokem, který nemůžete přežít a který vás při prvním průchodu prostě chtě nechtě překvapí. Takže si úroveň projdete znova od začátku, na daný speciální útok si dáte pozor a pak už bosse vykydlíte standardní metodou, jak všechny dosavadní nepřátele.

Dobrou zprávou je, že postava získá zkušenosti a část nalezené výbavy i v případě smrti, čili není možné se nezlepšovat s každým pokusem o projití. Ona jednotvárnost hratelnosti je tak vyvážená, protože na třetí, maximálně tak čtvrtý pokus úroveň prostě splníte. A protože jsou úrovně vlastně docela dost krátké, hodí se tento celkový koncept do kapsy, do přenosné konzole.


Hlavním tahákem je ale bezesporu bohatá možnost vývoje postavičky a její výbavy. Strom dovedností má šest velkých segmentů (tělesné schopnosti, bojové, magické...) a v každém stromu je šest kategorií (různé stupně síly útoků, kombinace efektů). Celkem se bavíme o více než stovce odemknutelných funkcí. Nad rámec postavy pak dejme její výbavu. Zbraň, brnění, nohavice, rukavice, náramky, naušnice a podobné tretky - to vše nejen zvyšuje obranyschopnost hrdiny, ale umožňuje aktivovat dodatečné dovednosti. A nad rámec toho všeho přidejte magické diamanty, které můžete vkládat do vybrané výbavy.

Hráč má tak pod kontrolou dva druhy útoků základní zbraní, rychlý úhyb (omezený množstvím staminy), sekundární útok (obvykle s plošným efektem) a pak čtyři kouzla a čtyři dovednosti. Vyvolání kouzel vyžaduje dost času a extra dovednosti jsem se musel naučit používat s rozmyslem, protože v rámci jedné mise je počet použití docela omezený a člověk nikdy dopředu neví, jak bude dovednost fungovat na chumel nepřátel. Když už máte solidní build postavičky, zvedne se s novou úrovní obtížnost a ladíte postupně všechno znova. A musím říci, že tohle mne na hře bavilo nejvíc.

Samotné provedení hry je vzhledem k její praktické jednoduchosti naprosto dostatečné. Těžiště hry ale jednoznačně leži v tradičnosti žánru. Sadame nepřináší naprosto nic nového a i když jsem ke hře ze začátku chybně přistupoval, jako k ekvivalentu Secret of Mana, po slabých deseti hodinách jsem se prosekal na konec a seznal, že jde o komplikovanější Gauntlet. A teď záleží na tom, jestli je to pro vás dobrá nebo špatná zpráva.

Faktem zůstává, že po prvním dohrání se odemkne hardcore režim, do kterého ovšem vstupujeme s veškerou získanou výbavou. Na druhé hraní jsem ale nenašel sil, na to je Sadame příliš průměrný. Ale jako představitel archetypální japonské samohonky dávám palec nahoru. Mírně pokrčený, ale nahoru. Pokud vás z nějakého důvodu omrzely nekonečné rubačky, jakých nabízí japonská produkce tuny; případně hledáte nějakou vhodnou hru jako úvod do grindovacího žánru, je Sadame dobrou volbou. Hledáte-li cokoli smysluplnějšiho, dejte ruce pryč.