2. 7. 2016

DOOM (2016 edition)


Nemusím snad tajit, že Dooma považuji za nejzásadnější hru PC scény z devadesátých let a klidně mu otevřeně přiřknu celou tu slavnou 3D revoluci, ze které žijeme dodnes. Zatím co vydání třetího dílu jsem nesledoval s radostí, oznámení nové hry pro rok 2016 ve mně vzbudilo spíše otázky až obavy, než-li nadšení. Když hra konečně vyšla, bránil jsem se recenzím a vlastně jsem ani po hře nijak netoužil. Ale tlak ze strany přátel sílil: "Tohle si musíš zahrát, Dave!". A tak jsem popadl gamepad, zapálil svíce v pentagramu a spustil novou hru.



Faktem zůstává, že značná část pověsti původního Dooma stojí na elementu etalonu žánru a legendární status mu zajistilo nesčetně mnoho pokusů o kopírování a překonání. Někteří si myslí, že ani Quake nebyl tím pravým nástupcem legendy v FPS, pro mnohé je to například až Half-Life; tak jako tak, když odebereme kultovní status, pořád nám tady zbývá neskutečně promakaná akce, ze kterému se chce člověku zvracet radostí. Těch zbraní, těch nepřátel, zapeklitých levelů, kyberdémonů, cákanců krve a ... motorová pila bez omezení paliva! Naprostý ráj na zemi! Můžu ho dokola hrát, i v té vanilla verzi - a pořád ve mně tato stařičká hra vyvolává nutnost se radovat ze zabíjení. Je to prostě dokonalost!


Doom pro rok 2016 přichází v době renesance komerčních her, takže těžko od něj očekávat natolik žánrově-definiční dopad, to je nesmysl. O hru se postarala Bethesda a iD Software a odvedli naprosto excelentní v práci. Srát na nějakou sofistikovanost, pokusy o příběh jako v pornofilmu, na co vkládat do her něco, co do nich prostě nepatří? Dejte mi dvouhlavňovou brokovnici a víc mne vlastně ani nezajímá!

Hra je na svou dobu neskutečně rychlá, nekompromisní z hlediska náročnosti na hráče, ale zároveň se hraje moderním způsobem (tj. trocha toho autoaimu na konzolích, rozumně stanovené checkpointy a více méně přímočará hratelnost). Autorům smekám klobouk - vystihli velice přesně vystihnout, o čem Doom je, ale zároveň to podávají dostatečně nově na to, aby zaujali široké publikum. Udělat tuhle hru prostě nebylo snadné. Však koho rajcuje mariňák, který kydlí démony v pekle - to je přece nuda, no ne? No, zápletka to sice možná nudná je, ale nudu jsem cítil jenom při loadingu.


Považte - píšeme rok 2016 a tahle hra si dovolí hráče "obtěžovat" studiem mapy! Zásah do černého - tohle k Doomovi vždycky patřilo, ta nutnost si srovnat myšlenky v hlavě a dumat nad dalším postupem, kde ještě člověk nebyl. A kdy jindy se k mapě obrátit, než v okamžicích klesajících kapiček krve po právě proběhlé vřavě.

Z hlediska herních mechanismů prošla hra velkým faceliftem. Motorová pila je nyní na separátním tlačítku a má omezené palivo na popravování potvor (zdravím Buldoka, který s tímto nápadem přišel do své deskové hry někdy v roce 1995). Podle toho, jak nepřítele zlikvidujete (tj. olovem, nablízko nebo motorovkou) z něj vypadávají body do zdravíčka nebo munice - s tímto konkrétním krokem nejsem úplně smířený, ale zase se tím eliminují povalující se lekárničky v pekle. Za další spekulativní prvek považuji implementaci vylepšování zbraní a vlastností hrdiny - aniž by si hra hrála na RPG, tohle mi do Dooma prostě nesedí. Jsem velice rád, že ve hře není třeba přebíjet zásobníky, tak to má být! Ale zase mi přišlo trochu hloupé omezovat munici ála survival horror (dvacet nábojů do brokovnice je prostě málo).

Ale špatné to i tak není. Člověk dostává lepší pocit postupu ve hře (jakoby snad dohrání levelu nestačilo) a když si nacpete všechny upgrady do dvouhlavňovky, chová se více méně stejně, jako v původním Doomovi 2 (tj. Mancubus na šest ran zblízka). Rozhodně se mi líbí alternativní způsoby střelby - hře to dodává situační variabilitu - a také chválím zpracování skákání (to sice v Doomovi nebylo, ale nyní nejsou levely tak placaté, což je prima).


Plus graficky a hudebně toho není mnoho co vytknout. Chvíli jsem si zvykal na nový vzhled impů a na nové potvory - ale jakmile se na obrazovce objevil starý známý Ravenant, usmál jsem se pod fousy a řekl jsem si: "Tak jo, pocem". Do toho remasterovaná hudba z originálu? Bohajeho, to je hra! (I když první dva tři levely mne nechala chladným, z oné repetivnosti se ale hře podaří rychle dostat).

Palec dolů za zpracování multiplayeru. Palec nahoru za editor levelů. Palec dolů za nepříjemně dlouhé loadingy (Playstation 4). Palec nahoru za všechno ostatní!

Těžko říct, jestli se hra trefila do mého vkusu jenom kvůli správnému načasování vůči nostalgikům, či je hra prostě univerzálně vzato zmáknutá nebo prostě mám jenom hlad do klasické hratelnosti - nový Doom se prostě povedl. Možná, že to není tak úplně Doom, ale pro ty z nás, kteří vyžadují Dooma z roku 1993, tady pořád je ... Doom z roku 1993. Doom 2016 nemá šanci se stát klasikou, jako jeho předchůdci - ale rozhodně jim nedělá ostudu, naopak. Hrdě se odkazuje na kořeny (přičemž nutno dodat, že mnohé elementy jakoby z oka vypadly modifikacím typu Brutal Doom, který VŘELE doporučuji!) a ukazuje, jak ty zásadní věci představit mladšímu publiku. A to je samo o sobě natolik fantastický výkon, že zde není třeba chodit dlouho okolo horkého mozku, právě vypáleného z lebky náhodného démona.

Jděte a hrajte to!


P.S.: Nevím, jestli je to jenom můj stihomam... žiju v tom, že vedle Atari vs Amiga, Nintendo vs Sega, byly také války "Doom vs Duke". No a nyní po letech je tady taková hezká pointa - Doom 2016 vs Duke Nukem Forever. Cha chá!