6. 7. 2016

Uncharted 4: A Thief's End


Poslední díl Uncharted je zakončením série ve velkém stylu. Během značně vlezlé marketingové kampaně jsme byli konfrontování s oznámením, že má jít o hru, kde se dozvíme vše o pomalu stárnoucím Nathanovi Drakovi, zažijeme jeho poslední velké dobrodružství a to vše bude zabalené v benchmarkové audiovizuální krabici, exkluzivně pro Playstation 3 HD. Přiznám se, že nejsem zrovna velký fanda série, ale na druhém dílu jsem si vysloveně smlsnul, přes drobné výtky a zcela chápu, proč je série populární. Spatřit titul, který se holedbá více dospělým zpracováním mne docela lákalo, ale ne natolik, abych si hru koupil hned první den. Stačilo chvíli počkat a voilá! Šup s tím do plejstejšny.



Snad to z mého blogování vyplývá, ale pro jistotu to uvedu na pravou míru hnedka tady z kraje. Čas, který trávím hraním, se postupem let zkracuje a to člověka nutí k vybíravosti. Kriteriem výběru je unikátnost nebo zajímavost. Jasně, že by člověk mohl skončit u her jako Monster Hunter nebo DOTA a v podstatě by měl vystaráno do konce života. Asi mne navždy bude zajímat, co nového zajímavého hry přinášejí. Více a více mne zajímají detaily vývoje - detaily ryze netechnického rázu - které vedly k rozhodnutím ovlivňujících kvalitu hry. Tato rozhodnutí mohou vzejít přímo z developmentu nebo ze strany vydavatele, je to různé.


Docházím k závěru, že v současnosti se hry dají charakterizovat z hlediska dvou obvykle protichůdných aspektů. První je zavádění novinek a experimentování se žánrem a v tom vzniká unikátnost a zajímavost. Mnoho takových titulů do budoucna vytvoří základy pro standardizované klišé, takzvané tropes, které se pak neodmyslitelně vážou k herní kultuře. A pak jsou tady hry, které berou staré tropes, ale svou zajímavost staví na jejich zpracování. Od začátku mi bylo jasné, že Uncharted patří do té druhé kategorie. Je to hra, kterou obdivujeme pro její řemeslnou dokonalost, což se vůbec neváže jen k technické stránce věci. Uncharted 4 je hra, která si vzala za úkol zprostředkovat divákovi akční spektakulární podívanou ála Indiana Jones, ale s jinými hrdiny a s jinými kulisami.

Co bych rád vypíchnul, že v předchozích odstavcích záměrně nezmiňuji slovo "zábava". V současnosti mne nebaví trávit čas hrami, které jsou "jen zábavné", hraju hry pro to, abych viděl něco nového, perličky, detaily - a ty se často objevují i v jinak docela nudných hrách. Teprve to, nakolik se cítím zabavený unikátními prvky, rozhoduje o tom, zda-li jsem čas s hrou dobře propařil nebo promarnil. Tedy i kdyby bylo Uncharted pouhým interaktivním filmem, pořád bych se mohl nabažit dokonalým zpracováním a novými přístupy ke zpřístupnění děje směrem k divákovi. Toliko má očekávání.


Na hře rozhodně obdivuji řemeslnou kvalitu. Hned úvodní mise sumarizuje celou hru. Je jedno, kam jdete, všude na vás čekají přesně nakašírované kulisy, nepřátelé, bílou barvou namalované záchytné body a ostrým světlem nasvícený cíl mise. Hra se chvílemi chová tak, že dává divákovi svobodnou volbu v pohybu, ale stejně se stane přesně to, co se má stát. Kamera se automaticky natáčí správným směrem, dynamicky zoomuje a chlubí se grafickým obsahem. Když jsem pak z legrace v nastavení nastavil nejnižší obtížnost a zapnul veškeré asistenty míření a nápovědy, dostal jsem titul, který se skutečně dá nazvat letním filmovým blockbusterem, v kompaktním balení televizního celovečerního seriálu.

A nyní nechci být ironicky kousavý nebo nepříjemný - já skutečně obdivuji, jak daleko Naughty Dog zašli - na hranici samotného žánru a i tuto hranici občas překračují, jakoby se snažili stvořit nový druh média. Interaktivní film nebo neinteraktivní hra? Je to opravdu jenom touha vykreslit charaktery a dějové situace naprosto dokonale a nepoužívají k tomu jenom filmové, ale i herní techniky. Svým způsobem je hra skutečně perfektní.


Dobře je to vidět na struktuře levelů. Kdykoliv se přiblížíte nějaké křižovatce, máte v zásadě na výběr mezi tou více zřejmou cestou vpravo nebo méně zřejmou cestou vlevo. Dáte-li se vlevo, tak po třech metrech narazíte na (ne)viditelnou zeď, tedy slepou uličku - ale hle! Nešlo o zmarněný čas, protože na zemi se válí bonusový poklad. Tato hra zkrátka potěší za jakýchkoliv okolností, nemůže vás zklamat. 99% průběhu hry se skládá z očividných řešení, primitivních rádoby puzzlů (když něco hledáte na pěti různých místech, najdete to jistě na tom pátém, posledním místě) a akčních pasáží, které postrádají jakoukoliv originalitu - ale ovládá se to vlastně dobře.

Ono taky jde o to, kdo drží gamepad. Za ty roky hraní jsem možná trochu neférově kritický k obtížnosti a očividnosti titulů, protože přicházet se zapeklitými hádankami v letním blockbusteru prostě je špatný nápad - o tom nevedu spor. A tak jsem si pozval kamaráda, který má rád sérii Uncharted (bere ji jako televizní seriál, jedna kapitola za večer), ale v současné době už jinak hry nehraje. Záměrně jsem mu nechal nízkou obtížnost a pozoroval jsem, jak zápasí se hrou. K mému překvapení byl průběh hrou hodně odlišný. Kamarád jakoby předpokládal, že hra je vlastně komplikovanější, než skutečně je. Mnohokrát blbě upadl do jámy, sem tam ho někdo zastřelil, ale v podstatě se bavil tím, jak se hrou bojoval.


Když jsem pak pro změnu uchopil gamepad já, hned spatřil své zbytečné omyly. Hra jde hráči přímo na ruku - pokud chcete z krytu sejmout potichu vojáka, nemusíte stát přímo u něj - rádius dosahu je mnohem větší, než se zdá - a animace hry jsou tak dokonale rozmanité, že po stisku tlačítka voják popojde blíž, hrdina popojde blíž a teprve pak se spustí animace likvidace. Po většinu času není potřeba nějak zuřivě švenkovat kamerou - obvykle se natočí sama správným směrem a mně stačilo jen držet joystick dopředu a sem tam skákat. Ta ladnost zpracování průběhu hry je výsledkem pečlivé režie a nebylo snadné ji realizovat.

Došlo mi, že Uncharted 4 je archetypální hrou posledních generací. Každá generace má dominantní žánr a způsob zpracování, v závislosti na technologii a trendu. Hry pro Atari 2600 byly veskrze na jedno brdo, no hry pro Playstation jsou taky tak nějak na jedno brdo. V osmdesátých letech se hry daly symbolizovat osmisměrným joystickem a jedním rudým FIRE tlačítkem, dneska jde o dva analogové joysticky a ... no v zásadě jedno rudé FIRE tlačítko. A to není malá evoluce! Uncharted 4 jsou zkrátka naprostým standardem, minimem pro zábavnost, něčím, co může vzít do pařátů kdokoliv a ihned zažije pocit vítězství.


Bohužel pro mne, toto všechno co jsem popsal jsou spíše symptomy špatné hry. Hra by měla hráče něčemu učit, nechat ho hledat jeho vlastní cestu, aby se hráč sám mohl ztotožnit s hrdinou, pokud bude chtít. Uncharted 4 se neptá, Uncharted 4 prostě jenom dává všechno všem. Hra je z 99% složena z tropes, které jsou udělané velice dobře, ale to samo o sobě degraduje pokusy a dospěleji laděnou hru. Předvídatelnost a nudnost zápletky, neuvěřitelně velká porce scén, kdy sledujeme nicnedělání našeho hrdiny a ufňukané štkaní manželky, že jí manžel lhal ohledně služební cesty. Nathan Drake se zkrátka za poslední tři velké tituly ničemu nenaučil, opakuje ty samé chyby a dělá ze sebe adrenaline junkie.

Vedle toho považuji za naprosto nepřijatelné, že i v tomto titulu hrajeme za "sympatického masového vraha", kdy skoro v každém z pozdějších levelů dojde k přepnutí z "adventure mode" na "action mode" a bez jakýchkoliv výčitek odpráskneme tucty lidí (a nikdo se tomu nediví, ani policie). Já vím, že je to "jenom hra", ale je to "hra na Nathana Draka". A já prostě upřímně nevím, jestli si chci hrát za osobu, která krom lhaní, podvádění, krádeží a zabíjení nedisponuje jedinou kladnou vlastností - pouze disponuje neuvěřitelným štěstím, že ho to všechno ještě nezabilo. A ještě má tu drzost u toho házet "oh boy" hlášky.

Ale dobře dobře, tohle by se dalo říci o každé druhé hře (ehm, a proč ne, že ano), je to ale nutně problém? V případě Uncharted 4 podle mne ano. Protože hra se nesnaží takto nastavená pravidla využít k nějaké povedené taškařici! Tahle hra mne k tomu všemu co jsem napsal, neuvěřitelně nudila! Během hraní jsem dvakrát usnul a když jsem se prokousal do dvanácté kapitoly, opustila mne veškerá síla tlačit očima hru dopředu a disk jsem prostě z konzole vyjmul. Tohle nemá cenu.

Navíc jsem nebyl okouzlen ani audiovizuálem. Možná, že mám od Playstation 3 HD přehnané očekávání, ale hra nevypadala nijak výrazně lépe, než minulé díly. Mnoho textur je pořád prostě hrubých, mnoho objektů se opakuje, na scéně je pořád stejné (malé) množství postaviček. Sem tam mají scény své kouzlo (příjezd do Madagaskaru) a rozhodně chválím rozmanitost prostředí - poctivě odvedená práce! Ale Skotsko mi svou ponurou barevností připomínalo první level klasického Tomb Raidera a přítomnost všudypřítomných, rudě natřených vybuchujících sudů, maří jakýkoliv pokus brát hru vážně. Asi nejvíc mne dostal pohled sniperkou na sníh zblízka ;).

Vyzdvihnu animace - je jich skutečně hodně, mraky mraků - postavičky se rukama opírají o zdi když jsou moc blízko, adaptivně reagují na své okolí a vypadá to velice přirozeně. Rovněž grafická detailnost postav si zaslouží potlesk, včetně animací (i když ty nejsou vysloveně přirozené, jak kdy). Takže ono je na co koukat - scenerie v dálce člověka prostě donutí vydechnout, ale hned na to i zapomenout. Vedle toho ale ve hře chybí jakákoliv pokročilejší fyzika - nejde rozbíjet chatrné budovy granáty, nelze kácet stromy a i když se traviny pod Drakovýma nohama ohýbají, tlačením obrovské bedny přes ten samý porost nedocílíte stejného efektu (a navíc to působí, jako pěst na oko - vysoká tráva je netknutá, nezanecháváme v ní stopy). Po explozích sice do vzduchu vylétne hrstka kamínků, ale ty po pár sekundách mizí tím, že se prostě nenápadně vpijí do zeminy. Je to prostě stejný engine, jenom s lepšími texurami a větším rozpočtem na motion capturing. Od benchmarku Playstation 3 HD čekám prostě víc.

A vůbec mi přijde smutné, že "hra století" ve svém designu tak moc spoléhá na bedny. Jakoby se nejen Nathan Drake, ale i Naughty Dog za ty tři předchozí hry ničemu novému nenaučili. Opravdu je toto standard roku 2016?

Když se vrátím na začátek povídání - má Uncharted 4 to "něco", za co stojí hře věnovat pozornost? Ano, "něco" má. Jde o encyklopedickou ukázku blockbusterového titulu. Hodně reklamy, hodně explozí (i když...), hodně hraní si na dospěláky a členy exkluzivního řádu Playstation. Politicky korektní, umírněný titul, bezpečná sázka na komerční vítězství, následována další kampaní na novou franchisu od Naughty Dog, plus pomrkávání očkem na Last of Us. A tak pořád dokola, dokud SONY nezkrachuje (respektive do doby, než se SONY uzpůsobí nové generaci publika).

Abych to ale uzavřel - Uncharted 4 není špatnou hrou. Jako produkt řemeslníka - hodno smeknutí klobouku. Jako produkt umělce - čistá nula. Je to jako dávat sklenku brandy alkoholikovi. Jasně, že po ní sáhne a jasně, že mu bude chutnat. Ale to není žádné umění, to je normální vychcanost.

P.S.: Strašně rád bych byl ironický, když říkám "nejvíce mne bavil Crash Bandicoot", ale nemůžu být. On mne fakt bavil z celé hry nejvíce.