19. 8. 2016

Atari Portfolio na hraní? Jako fakt ne!


Je zvláštní si odpovědět na otázku hned v nadpisu, ale prostě mi to nedalo. Atari Portfolio je naprosto úděsný stroj, který ve své době propadl a to přes vysoký sci-fi index. Stroj kompatibilní s MS-DOS 1.0, schopný běžet na tři tužkové baterie po tři měsíce a s možností se připojit přes modem do světové sítě? Na rok 1989 šlo o velice ambiciózní projekt, ale asi jako všechno v Atari v té době, ambice nestačily. O historii tohoto strojku si najdete velice snadno mnoho příběhů, mne ale zajímá využití čistě herní. Musím totiž dodat, že jsem po tomto stroji DLOUHO toužil, jelikož klasické PC jsem v té době neměl, o notebooku jsem si mohl leda tak nechat zdát a tohle by se navíc dalo nosit do školy a pařit na tom, no ne?



No... ne, prostě ne. A to z mnoha dobrých důvodů, které jsem tehdy samozřejmě nemohl tušit. Moje motivace ale byla na místě - viděl jsem totiž na nějakých reklamních fotkách tohle přenosné Atárko a na něm spuštěný BASIC, ve kterém jsem tehdy psal všechny své herní pokusy. A přišlo mi prostě naprosto boží, mít tuhle hračku v kapse.


Jeden můj známý tímto strojem disponoval, ale tvrdohlavě se ho odmítal vzdát, údajně kvůli tomu, že má nějaký prastarý scanner na negativy a že to obsluhuje výhradně z tohoto mikro stroje. Nepřesvědčil jsem ho, aby poslal hardware do rukou odborníkovi - tedy mně - který by na tom dělal nějakou smysluplnější činnost. Jako třeba psal a hrál hry. Zřejmě textovky. Na klasickém, nepodsvíceném dvoubarevném displayi. Prostě jsem to musel mít!

Na eBayi přitom najdete celkem schopné kousky za pár dolarů. Ty má ale smysl pořídit pouze tehdy, když očekáváte funkce na úrovni Casio databanky s 64 kB paměti. Samo o sobě totiž Portfolio skoro nic neumí, ale má zabudované funkce pro psaní poznámek, kalendář, kalkulačka a tabulky. Tyto miniaplikace pak ukládají soubory do vnitřní paměti, která je ale tak omezená, že na nějaké reálné využití lze zapomenout. Celý problém se tedy točí kolem toho, jak do Portfolia nacpat jakoukoliv aplikaci, jako třeba zmíněný BASIC.

Je tedy potřeba nejen nějak propojit PC a Portfolio (na což stačí paralelní port a patřičný interface), ale také mít extra úložiště ve formě překvapivě hmotné karty (ne nepodobné HuCard z Turbografx16). No a právě tyhle kartičky a paralelní interface jsou na eBayi docela drahé, mnohem dražší, než holý stroj. Je to jako koupit auto bez motoru či kol.


Pokud ovšem máte všehoschopného a ochotného kamaráda, jako je třeba Dóďa, tak se vám poštěstí sáhnout si rukama na kartu, na které je již nějaký ten software nahraný. A proč tedy nezačít rovnou s klasikou Boulder Dash, respektive s portem pro Portfolio s názvem Folidash?


Folidash je technicky vzato velice slušný port hry, která demonstruje jakési maximum toho, co lze od tohoto obstaróžního stroje očekávat. Na jedné straně je zde poměrně ucházející grafika (přesně taková, jakou byste od displaye digitálních hodinek čekali), zvuk a hudba (bez ironie - samotná existence hudby mne opravdu překvapila), na straně druhé je zde přestřelený level design, kdy jsem nebyl schopen dokončit JEDINOU úroveň.


Těžko říci, zda-li to je ovládáním na šipkách v jedné řadě anebo tím, že během pohybu spritů je velmi těžké registrovat nepřátele a vlastně cokoliv, protože je obraz fyzicky vzato rozmazaný. Autorem portu je Klaus Peichl a světlo světa spatřil až v roce 1996 (a poslední verze v roce 2007), tedy v době, kdy jsou možnosti Portfolia dokonale zmapovány. Pevně věřím tomu, že na tomto počítači nemůže existovat nic lepšího, než je právě Folidash. Takže jsem zatnul zuby a jal jsem se hrát, jako za starých časů.

Zvláštní. Boulder Dash jsem nikdy zvlášť nemiloval. Hru jsem hrál jenom tehdy, když nebylo co jiného v dosahu. Respektuji technickou úroveň, zamlouvá se mi samotný koncept, ale hra mne nikdy nebavila v tom smyslu, že bych se k ní chtěl vracet. Ale celkem chápu, že se na ní dalo vytuhnout na mnoho hodin a tedy že je kultovní status bez diskuze adekvátní. A tak snad nebude překvapením, že po hodině bezúspěšného zkoušení jsem hru prostě vzdal.

Nevzdal jsem se ale samotného Portfolia a když píšu "jako za starých časů", tak to myslím vážně. Letmým pohledem do adresáře se hrou jsem zjistil, že levely samotné mají podobu textových souborů, kde pak jednotlivé znaky v dvourozměrném poli indikují přítomnost objektů.


Velice rychle mi došlo, že pomocí vestavěného poznámkového bloku mohu soubor načíst a editovat tak, abych si hru zjednodušil.

V readme.txt jsem narazil na postup, kdy je nutné tento textový soubor vzít a prohnat ho utilitou makecave (součást hry samotné), který z deskriptivního texťáku udělá binární soubor. A tak nyní stačilo hru spustit a hned se nechat opájet vítězstvím ;).


Co je na tom všem ještě zajímavější, že jsem si začal nedávno hrát s podobně deskriptivním jazykem pro tvorbu jednoduchých her a podle všeho by neměl být problém Boulder Dash převést právě do tohoto systému a zachovat přitom naprostou čitelnost kódu i pro naprosté neznalce. Máme tedy průnik hluboké historie a moderního programování. Hru Boxes & Balloons napsal Ben Reilly a zde se můžete podívat na zdrojáky. Samotný engine je celkem komplikovaný Javascript, ale hra samotná je perfektně pochopitelná letmým pohledem. Všimněte si definice levelů na samotném konci souboru. Pokud by vám to pořád nedávalo smysl, tak si prostě hru zahrajte. Jelikož jde o nativní Javascript jsem použil pro "deployment" GitHub pages. A samozřejmě se nestyďte udělat si fork a vymyslet nové levely ;).




Vidět vedle sebe Folidash a Boxes and Balloons ve mně probudilo podivnou melancholii. Myslím, že si Portfolio nechám a Dóďu prostě poprosím o ten BASIC, protože tohle by mohl být začátek něčeho krásného.

Ale pro vás ostatní?

Jediný, opravdu JEDINÝ důvod k pořízení tohoto stroje, je udělat si fotku jako tahle a ukazovat to kamarádům, jestli poznají, o co jde. Čtenáři tohoto blogu s tím jistě nebudou mít problém ;).