28. 8. 2016

Star Fox Zero


Je to zvláštní, jak mne Star Fox dohnal v čase. Za poslední dobu jsme doma více méně dohráli všechny hlavní hry ze série, navíc si pořád vybavuji dobré vzpomínky na DSkový Star Fox Command. První trailery Star Fox Zero navíc chvílemi připomínaly nikdy nevydaný druhý díl pro SNES (i když byl v podstatě hotov), nějak to ve mně zabrnkalo a začal jsem se těšit. Plus teda očividný příslib originálního využití tabletu WiiU. Jde bezesporu o hru, která měla definovat launch této konzole. Jenže přichází pozdě, mimo jakýkoliv mainstreamový zájem a i když se nesnažím tvrdit, že by případné vydání v době launche konzole ovlivnilo pozici na trhu, Star Fox Zero si pořád odnáší označení: "Jedna z mála her, u které by my bylo líto, kdybych ji nikdy nehrál".



Není to o tom, zda-li je koncept hry nějak nutně originální, koneckonců jde o zaběhnutou sérii, kde jde tak nějak pořád o to samé, ale pokaždé nějak unikátně vylepšené pro další generaci Nintendo hardwaru - naprostá klasika od Nintenda. Nyní v rukou mých oblíbených Platinum Games.


Ovládání je jedním slovem perfektní. Vzácná kombinace správné citlivosti (jemným nakláněním gamepadu jakoby sledujeme cíl skutečným pohybem) a ladnosti propojení. Gyroskop v konzoli se mi vždycky líbil, jako "dozaměřovač" viz Legend of Zelda Ocarina of Time 3D a mnoho dalších. A nyní je tento princip plošně použit na celou hru.


Ale není to jen gyroskopem, ten je v konečném důsledku zanedbatelný. Kde se ale zapracovalo je využití externích a interních kamer ve hře najednou, takže dle situace přepínáte pozornost dle potřeby naprosto plynule, je to opravdu jako když střídáte pozornost v autě mezi silnicí a tachometrem; podobně to třeba zmákli v Ubisoftím ZombiU. Přidejte navrch bohaté komentáře všech postaviček během bitvy a najednou se ocitnete v Star Fox anime, jakoby interaktivní seriál.

Hra mi přišla v podstatě dost lehká, ale vyprávím to z pozice někoho, kterému těchto her v poslední době prošlo vícero pod rukama a většina elementů přišla mně (a i mému synovi) povědomá. Zkrátka jsme rovnýma nohama skočili do akce a od začátku do konce jsme se královsky bavili. Poprvé v historii, alespoň co si z hlavy vybavuji, máme možnost kooperačního multiplayeru, i když je to jen rozdělení na pilota a střelce. Není to úplně tak ono, chtělo by to dotáhnout, ale jako dobrý, jde to.


No ale ta krásná rozmanitost! Jak si v každém levelu vyzkoušíme jiné kombinace ovládacích prvků, někdy je důraz na přesnost, jindy na rychlost, ondy na prostorovou představivost. Jak televize, tak tablet v ruce, ukazují něco, co tvoří atmosféru, páteř této hry.

Samozřejmě, že jsem na jednu stranu unavený dost primitivním komentářem událostí hry. Ale svým způsobem je příběh hry opět celistvější, protože referuje ke všem starším hrám, událostem, ve kterých se orientuji, jelikož jsem hrál celou sérii. Nově příchozím to bude připadat nejspíš dost slabě a nedivím se tomu.


Technologicky orientované jedince hra nijak zvlášť nepřekvapí - hra vypadá většinu času slušně, její plynulost nezaváhá ani na okamžik, no ale nextgen to není. Hodně to zachraňuje stylizace, ale i tak - není zde moc prostoru pro nějakou glorifikaci, ani zatracování.

V tom výsledku? Pro majitele WiiU nutnost. Pro ostatní titul hodný vyzkoušení, což ale platí pro celou sérii. Je to lepší hra, než se na první pohled může zdát.