20. 9. 2016

Megaman 7


OK, tak tohle byl "eye opener" pro mne. I když můj respekt a obliba série nezná mezí, počet dohraných titulů se limitně blíží nule. Je to myslím zřejmé - obtížnost těchto her je přímo legendární a jediný rozumný způsob je neustálé opakování do zblbnutí. Hry mne vždycky bavily, ale ne zas tak moc na to, abych u nich vydržel tolik času na nějaké zvládnutí. Obvykle nemám problém porazit tři čtyři bossy, ale pak nějaksi končím s náladou. Megaman 7 vyšel pro SNES v roce 1995, v podstatě na konci éry šestnáctibitů a proto usuzuji, že jde o titul s nižší obtížností, přístupnější širší veřejnosti. Navíc jde o první a prakticky jedinou hru pro SNES v sérii, dosud šlo o NESové tituly (POZOR - záměrně vynechávám Megaman X subsérii, ta vyšla na SNES již v roce 1993). Jedině tak si totiž svedu vysvětlit, že jsem porazil první čtyři bossy více méně s prstem v nose, abych se dočkal velkého prozření.



S oblibou vyprávím, že například u adventur si člověk musí vytrpět první zákys, aby mu došlo, jak uvažovali autoři při designování hry a pak je zbytek obvykle snesitelnou záležitostí. Myslím, že v případě Megaman série jsem byl ve stavu zákysu až do minulého týdne, kdy jsem porazil s mírně povyplazeným jazykem čtvrtého bosse a kladl jsem si otázku, co bude dál. V hlavní nabídce jsou totiž jenom čtyři (obvykle jich je v nabídce osm). No a co se nestalo!

Příběhová linie se točí kolem faktu, že zlý Dr. Wily je ve vězení a světu tedy zdánlivě nehrozí žádné nebezpečí. Jenže Dr. Wily je chytrý a na konci minulého dílu si nainstaloval pojistku - čtyři roboty naprogramované tak, že se k aktivitě proberou, je-li Dr. Wily uvězněn. A to přesně se stalo. Než se Megaman vypořádá se svými úvodními protivníky, Dr. Wily uprchne a doslova vykrade muzeum robotů, kde jsou prakticky všichni roboti z předchozích dílů (a nikdo mimochodem nepovažuje takové muzeum za kritické bezpečnostní riziko).


Na scéně se tak objevuje MNOHEM víc nepřátel a situace se komplikuje. Do toho všeho se vloží i Bass, klasický protivník Megamana, který se snaží rovněž zastavit Dr. Wilyho a neustále našeho hrdinu shazuje.

Potud nic nového.

Megaman se hraje tak, jak očekáváte. Vydáte se na bosse a když ho porazíte, získáte jeho schopnost, speciální zbraň. Někteří bossové jsou těžší než jiní podle toho, s jakou zbraní na něj jdete. Kritické je tedy odhalit pořadí, v jakém bossy likvidovat. A to je právě to, na co obvykle nemám nervy a vzdám to. Dívat se do návodu by mne prostě nenapadlo.

Začátek hry se tváří, že půjde o rychlý proces.

Jenže nyní jsem byl v jiné situaci - když máte na začátku hry na výběr pouhé čtyři oponenty, je otázka odhalení správného pořadí vlastně velice rychlá a v mém případě jsem měl asi i trochu štěstí, že mi všechno vyšlo skoro napoprvé. Hrdina tedy disponoval základním arzenálem a já se mohl do hry konečně ponořit hlouběji. Pořád mi ale unikalo, jak si hru užívat. Je to divné to takto napsat, ale i s občasným používáním save statů (hrál jsem na 3DS přes Virtual Consoli) jsem se nemohl ubránit jisté míře frustrace z nekonečného opakování (a to hra sama ukládá checkpoint před bossem!) levelů. Pořád běžet zleva doprava mne prostě začalo - jako obvykle - nudit.

Pak jsem na to ale kápnul. Ono ten pejsek, kterého nosíme v kapse, se totiž parádně hodí na dobývání vyšších, nepřístupných míst. A ono ty nové, speciální zbraně neslouží jen k likvidaci nepřátel, ale také k otvírání nových částí levelu. A ono ty staré levely obsahu mnohem víc obsahu, než se na první pohled zdálo. Už to není jen běh zleva doprava, ale také nahoru a dolů...

Klasická situace. První průchod levelem - problém. Později, patřičně vybaveni, medvídka odpálíte jednou ranou.

Najednou se mi před očima vyloupnul svět, o kterém jsem neměl tušení. Z obyčejné skákačko-střílečky se postupem hry stal překvapivě promyšlený labyrint s možností alternativních průchodů. Najednou mi taky došlo, proč je možné se vracet do již splněných levelů - ono pogrindovat materiály a vrátit se k přátelskému robotovi, který nám materiály přetaví na léčivé lektvary - to je ono!

Ono se to hraje jako Demon's Souls!

Divné stanovisko, ale vše tomu nasvědčuje. Megaman 7 (tedy asi i starší díly) má skutečně mnoho společných prvků se Souls sérií. Musím se tedy přiznat, že jsem se ve hře zaseknul - přes nesporné okouzlení - za naprosto stejných důvodů, jako kdykoli předtím. Ale to prolomení bariéry uvědomění mne skutečně nadchlo. Rychle jsem si našel na internetu nějaké návody a tipy triky a ve hře jsem se dostal o kus dál. A čelist mi spadla na zem.

Megaman je jedna z těch her, kdy ze screenshotů absolutně nepoznáte, jak je hra skvělá.

Asi tak ve třetině hry, když už začnete mít pocit, že máte hru více méně v malíku, se do hry vloží kombinatorika. Najednou jsou bossové a sub-bossové mnohem, ale mnohem těžší, takže začnete kombinovat více zbraní. Ze hry se tak stává jakoby Resident Evil 4, kdy v zapauzovaném stavu můžete přepínat zbraně, doplňovat zdraví a podobně. Najednou se hra tváří, jako super-akční-minimalistické-RPG. A když člověk na to jednou přijde, stanou se z bossů opět snadné cíle.

A pak se vám odemknou zbraně, jako je naváděná pěst-raketa, dvojitý skok a chvilkami to začíná díky mohutnému level designu připomínat Metroidvanii. Ale opravdu jenom připomínat, styl hry je pořád klasicky Capcomácký a nemusí se snažit někoho napodobovat. Těmi samými levely začnete procházet, jako horký nůž máslem.


Hlavní problém ale zůstává. Hra je pořád dost obtížná a nedává zrovna moc nápověd, takže většina se dá "legálně" zjistit jenom přes pokusy a omyly. To je zkrátka frustrující a někdy ke konci hry jsem už prostě neměl nervy (a to jsem si pomáhal savestaty!) - spadl řetěz (můj) a hru jsem s hořkou slzou odložil. Ne na neurčito. Ale navždy.

Jenže ono to nebyl konec hry, byl jsem sotva v polovině.

Podíval jsem se pak později na longplay video na Youtube a nechápal jsem. Jednak jsem nepobral, jak někdo může do kabátku dětské hry nacpat tak složitý systém... a hlavně doteď nepobírám, že někdo měl nervy na tyhle postupy a kombinace přijít. A i když je video necelé dvě hodiny dlouhé (já jsem u hry strávil bezmála deset hodin čistého času!)

Možná je to ale stejné nepochopení, jako Monster Hunter nebo Souls hry. Možná, že ve své době Capcom vydával oficiální příručku a hint book, který podstatné informace obsahoval. Nepídil jsem po tom více, je to jenom moje doměnka. A dávalo by to smysl!

Ale i tak - citoslovce údivu. Jedním slovem - citoslovce údivu. Skvělá práce! A to je sedmý díl?! Citoslovce údivu.