19. 9. 2016

Until Dawn


S několika přestávkami jsem konečně dohrál další exkluzivní titul pro Playstation 4 - Until Dawn. Když mi hra byla zapůjčena, očekával jsem pořádný meaty-gory-horror, ale velice brzy se ukázalo, že jde o interaktivní televizní seriál pro mladší páry na několik večerů s relativně vysokou znovuhratelností. Stylově bych hru zařadil někam k Heavy Rain s tím, že jde určitě o povedenější pokus. Hra se nesnaží realisticky ztvárnit nějaké trápení - jde naopak o záměrně béčkovou záležitost, kdy se do chatky s osmi postpubescenty odříznutých od zbytku světa dostane zabiják s motykou místo ruky. Díky tomu jsou nejrůznější situační prohřešky prominuty, hra skvěle zapadá do svého žánru.




Hlavní hrdinové jsou představeni velice rychle pomocí několika hesel, takže hlubší sžití s jejich problémy je možné až během samotného hraní. V první kapitole sledujeme, jak se po roce opět scházejí na horské chatě a poměrně rychle si na jednotlivé osoby uděláte názor a hra nás nechá spekulovat nad tím, kdo je vlastně vrah. Hned takhle zkraje řeknu, že všichni hrdinové mi byli krajně nesympatičtí - vypočítaví sobečtí zmrdi, ze sorty zlaté mládeže, nemající žádných existenčních problémů, což je nutně vede k pletichaření a k opravdu primitivním zápletkám, které ale dokážou úžasně nafouknout.


Tím nechci říci, že by mi tyto charaktery znemožnily prožít hru samotnou. Nejde o to, že jsem si přál, aby už všichni byli mrtví ;). Ale díky tomu jsem se mohl na tuto hru dívat s odstupem, zkoumal jsem její jazyk a nuance. A k mému překvapení to nebylo vůbec špatné.


Asi největší pochvala směřuje ke způsobu, jakým hráč provádí volbu dalšího vývoje. Nejde vysloveně o žádný zázrak, ale líbí se mi, že jako hráč necítím onu nutnost se zdlouhavě rozhodovat mezi dvěma opačnými variantami. Místo toho jsme dle situace konfrontováni se sekvencí voleb, citlivě zakomponovaných do scénáře, abych pak byl překvapen, jak se to celé rozuzlí - a hra pokračuje dál. Dobře je to vidět u dialogů, ale i akční pasáže mají svůj dopad na hru.


Vedle toho hra obsahuje i detektivní části, jakože adventura-light, ale ty mi přišly ze všeho nejnudnější. Přímočarost aktivity je narušena hledáním bonusových stop, ale obecně mi tyto části hry nijak neučarovaly. Až jsem si kladl otázku, proč nebyly ztvárněny formou polointeraktivní cutscény (což je vlastně zbytek celé hry).


I během prvního hraní jsem si začal uvědomovat, že jako hráč mám skutečně vliv na hru, což se nedá vždycky říci u tohoto typu her (viz Psycho Killer, Heavy Rain). Faktem zůstává, že zápletka je velice předvídatelná a celkem statická - pokud má dojít k hádce, tak k ní neodvratně dojde, ale jako hráč mám pod kontrolou, kdo se bude hádat s kým. K tomu pomáhá přehledná tabulka vztahů, schovaná ve START OPTION menu. Líbí se mi představa, že bych se svou partnerkou diskutoval o tom, jak nejlépe spárovat tyhle dva a jak naopak proti sobě poštvat jiné dva charaktery.


Technicky je hra poměrně zvládnutá, po většinu doby jsem se ale nemohl zbavit pocitu, že jsou animace i modely postav (a zejména jejich tváří) poněkud těkavé a nepřirozené. Hra byla původně ve vývoji pro Playstation 3 a aniž bych tušil, jak velký je grafický skok, na Playstation 4 nevypadá zrovna zázračně. Čistě z uměleckého hlediska ale hra naplňuje standard slasher filmů a to včetně padnoucí hudby a zvukových efektů. Nic nového nebo zajímavého, ale dobře odvedená práce.

Celkem si umím představit cílovou skupinu takovéhoto titulu. Nepatřím do ní, bohužel. Hra mne vlastně docela nudila pro svou prediktivnost a pro nedostatek intenzivnějšího zapojení. Proto jsem ji několikrát odložil. Ale zvědavost mi nedala a vrátil jsem se k ní. A tak se asi má hrát, po dávkách - jako seriál. Každý den kousek. Ona se totiž jinak dá dohrát na jeden zátah za jeden delší večer. Svým způsobem jsem si hru užil, ale rozhodně se nehodlám k ní vracet.