11. 12. 2016

Last Guardian - první dojmy


Nebudu lhát - nad legendárním téměř vaporware, následníkem přeslavného Shadow of the Colossus a neméně slavného ICO, jsem po mnoha letech netrpělivého vyčkávání zlomil hůl. Celá ta atmosféra kolem vývoje svědčila o tom, že "něco neni v pořádku". Já sám jsem po fenomenálním úspěchu (nikoliv nutně komerčním) poslední hry série pro Playstation 2 automaticky předpokládal, že hra s krycím názvem Trico vyjde ideálně možná už s launchem Playstation 3 (v Evropě 2007) nebo nejpozději do roku 2010 (s přihlédnutím k době vývoje předchozích her to je realistické očekávání, řekl bych). Bylo to prostě dané, stejně jako pokračování Metal Gear Solid, God of War a GTA.



Nyní v roce 2016 držím v ruce disk se hrou, na kterou jsem čekal tak dlouho, až jsem čekat přestal. Prostě jsem si řekl, že je krajně nepravděpodobné, že by mne hra mohla zasáhnout více, než kdyby vyšla jak bylo původně plánováno. Doba se změnila, platforma vydání se změnila, očekávání a míra frustrace se také měnila. Upřímně - přes tohle prostě nejede vlak. Nevím, jestli se za dalších deset let budeme dívat na Last Guardian, jako na pouhý symbol skvělé hry nebo jako na nechvalně známou historku o hře s pokaňhaným vývojem - což je teda na ní znát, ale pořád je to super hra.

Ty dvě hodiny, co jsem se hrou strávil, byly ale velmi přesvědčivé.

Je to jen naprostý zlomeček toho, co hra nabízí, ale zkrátka je styl Fumito Uedy nezaměnitelný a okamžitě se cítím, jako doma. Občas teda prosákne hořkost, že je na hře znát technologická zastaralost (jakoby musela Playstation 4 emulovat Cell...) a nelze nezmínit dost spartánské ovládání, které skutečně jakoby propadlo časem rovnou z Playstation 2. Sám za sebe ale dodám, že mi tento styl ovládání vyhovuje, i když je těžkopádný a chvíli trvá se s ním sžít. Co jsem ale chtěl říci je, že při aplikování současných měřítek standardu bude jistě mnoho hráčů remcat - a celkem právem.

Dokážu se nad to povznést? Popravdě - nechtěl jsem. Byl jsem na hru naštvaný. Jako by mi něco dlužila.


Domluvili jsme se s pár kamarády, co se spolu známe zhruba tak od dob Playstation 2, že se spolu sejdeme a oslavíme vydání hry společným rozehráním. Jeden z nás onemocněl, ale to jsem byl fakt rád, že můžeme živě streamovat z konzole a přes mikrofon si o hře povídat. Už když jsem se na tenhle večírek blížil, začal jsem cestou radostně poskakovat a pohvizdovat.

A pak jsme hru zapnuli a bylo to jako lusknutí prstů. Ten obrovský kontrast proti Holywoodské herní produkci. Ta neskutečná investice času a lásky v detailech. Promyšlená hra akce a reakce. Průvodce alternativní hratelnosti. Epický étos. Symbióza toho nejlepšího z ICO a Shadow of the Colossus. A do toho vzlykot štěstí od nás.


Je to tam! Je to prostě čistokrevná božárna, o které nemusíte pochybovat. Jistě, jsou tam různé nešvary, ale čert je vem. I Shadow of the Colossus zrovna neoplýval vysokým frameratem (a i na Playstation 3 mi přijde dost pomalý) a stejně tak se našly magazíny, co hratelnost tituly neocenily zrovna nejvýše. Potrvá nějaký čas, než začneme hru plně doceňovat. Ale do té doby se můžeme kochat elegantním game designem a velmi silným emotivním zážitkem.

Takhle se mi hry líbí, když mají super design, atmosféru, narativitu a navíc ještě i hratelnost. Tempo hry je nezvykle líné, neagresivní a dokonale pLast Guardianři něm cítíte tu práci, kterou musí hrdina a jeho společník vynaložit k překonávání překážek. Ale nakonec to společně dokážou, vy jim v tom jistě rádi pomůžete.

Neviděl jsem hru, jako je tahle! Asi je rozhodnuto, co mi bude naježeno :).

(Nevydat následníka Shadow of the Colossus pro Playstation 3 je asi jako nevydat žádnou hru se Samus Aran pro Nintendo 64. Vysoce nepředstavitelné, ale děje se to prostě).