8. 6. 2017

Pacific Islands


Konečně přišel čas ne jedno vyrovnání se s minulostí. Vyznat se k lásce ke hře, kterou člověk nikdy pořádně neuměl hrát. Pacific Islands, Excalibur 13, strana 12, ICE napsal: Svítá. Nad rozkvetlou loukou se prohání divoké husy. Začíná krásný slunný den plný radosti a vůně. Náhle je idyla přerušena. Rachot ocelových pásů předznamenává příchod válečného stroje - šedé monstrum se přiřítí na sluncem prohřátou louku. Květiny zmizely pod pásy tanku, husy odlétly. Mír byl porušen. Přišel čas pro Team Yankee.

Wow, jako opravdu: wow. Takhle se uvozuje sakra recenze!

Hra Pacific Islands je mou tajnou láskou. Za prvé - dobová recenze v Excaliburu mne uchvátila. I když je celkový sloh chvílemi školácký, celkově se ICEmu podařilo čtenáře vtáhnout nejen do děje, do hry samotné, ale také do procesu hraní. Moc se mi to líbilo a vždycky jsem chtěl hru hrát jenom proto, abych si vyzkoušel popisované momenty. Jenom málo her vám dává možnost ovládat čtyři nezávislé skvadry po čtyřech tancích v 3D prostoru s možností přivolat si leteckou podporu, používat kouřové granáty a synchronizovat útoky. To samo o sobě znělo tak lákavě, že jsem hru prostě musel hrát!

Herní obrazovka notně připomíná Hired Guns, všechna čtyři okna mohou nést jiné informace.

Ale trvalo mi to dlouho. Ve své době jsem se ke hře ne Amize nikdy nedostal, bylo to až po roce 2000, kdy už jsem měl vlastní Amigu opatřenou WHDLoadem. Ale i tak jsem otálel. Totiž, spustil jsem si ji mnohokrát a vždy mne vylekala komplexita ovládání. Těch tlačítek je tam moc a nestíhal jsem to uklikat. A jak těžkopádné to ovládání je, pro každou změnu je potřeba pořád přepínat mezi mapou a výhledem. Jenže. Unikal mi jeden zdánlivý detail a sice, že míření dělem se dá také provést manuálně za držením pravého tlačítka myši - tedy že není nutné mačkat šipečky vlevo a vpravo na spodním ovládacím panelu.

Oproti Hired Guns je možné přepnout jedno okno přes celou obrazovku a chopit se hry ve first person režimu. Sledujete efekt kouřové clony.

S tímto šokujícím odhalením jsem dneska zasednul k Amize a spustil Pacific Islands už asi popáté s pevným odhodláním dohrát alespoň první misi. Nastavím čas počátku mise, odhadnu čas na zakouřování mostu, kontroluji jednotlivou výbavu svých šestnácti mnohatunových miláčků a po očku sleduji briefing. Mým cílem je vyřadit letiště a blízkou radarovou stanici. Oukej, to by neměl být problém. Startuji motory a vyhlížím do dálky dalekohledem. Tam někde je náš cíl. Chápu se myši, přes mapu hbitým pohybem rozdám čtyři příkazy k pohybu rychlostí 25 MPH na určené destinace. Nastavuji si pohled do první skvadry a připravím si prst na spoušť...

Mapa je váš neocenitelný pomocník, jelikož jde o jediné místo, kde lze zadat cíl přesunu našich jednotek. Evokace realtime strategie je na místě.

Je asi férové říci, že hru nelze ani v nejmenším považovat za akční střílečku, i když k tomu zpočátku svádí. Hra si hraje na tankový simulátor - a hraje si na to dobře. Leč nyní s odstupem bych žánr hry označil - možná překvapivě - za realtime strategii typu Dune 2. Má teda jen trochu netradiční ovládání. Krom cíle určujete ještě rychlost pohybu a pak je teda ještě nutné "manuálně" střílet ve first person režimu. Ale jinak svým zaměřením spadá opravdu pod point'n'click strategie.

Grafika prostředí je poměrně bohatá. Velké objekty jsou vektorové, všechny menší jsou formou spritů. Krajina jako taková je ale pořád placatá. Na svou dobu ale byla jedinou konkurencí hra Sherman-M4 a Pacific Island je rozhodně pokročilejší.

Ona akční složka je díky ovládání hlavně děla myší poměrně banální, ale přesnost našich soupeřů rozhodně neumožňuje mezi ně vlítnout a prostě je vyčisti na sprosťáka. To vás hned sejmou. Tajemství hry je v dávkování správného strategického postupu, kdy v ideálním případě vpadnete nepříteli do zad vyřídíte ho za pět sekund.

Na hlavní mapě se přesouváte mezi bezpečnými zónami do těch méně bezpečných.

A teď ten moment prozření: Díky ovládání myší se člověk rázem více ponoří do hry a najednou se mi před očima zhmotnila vize autorů a sice vidět v tom shluku nevalně škálovaných spritů tankovou bitvu s plnou parádou výbuchů a výkřiků. A to se mi přesně stalo - na pár vteřin mi před očima probleskla vidina filmového zpracování tankových bitev. Fantastický pocit!

Hra oplývá hezkým detailem, který podporuje strategičtější styl hraní. Při určení destinace a rychlosti se dozvíte, v kolik hodin asi tak dorazíte do destinace - tento údaj výrazně napomáhá při plánování synchronizovaných útoků.

Momentka z bitevní vřavy.

To ale pořád není důvod, proč mne hra nadchla už tehdy, že mne to nepustilo dodnes. Totiž podívejte se na ty screenshoty pořádně. Vlastně máte čtyři kamery a přepínáte mezi pohledem na mapu nebo first person. Tato hra je vlastně docela podobná Hired Guns svým zpracováním, ale je to podobnost čistě designová. Tyto dvě hry nejde srovnávat už jenom kvůli tomu, že Pacific Islands jsou hrou výhradně pro jednoho hráče. Ale to stranou - co mne trklo, že tohle je vlastně podobné mému vlastního snu o Chaos Guns, které jsou momentálně ve stavu nemrtvosti. Nezávislé jednotky, možnost ovládat jednu pořádně nebo všechny najednou - to je fakt hodně dobrá hra tohleto. Pacific Islands.

Pohyb lesem je zoufale pomalý, ale zase nás nevidí

Hra je dost chudá na hudbu i zvuky, ale zas tak moc to nevadí. Oříškem je vysloveně jen to ovládání, které je prostě matoucí - avšak odpovídající datu vydání. Není možné si na ovládání zvyknout, prostě se ho musíte naučit. Házet kouřové granáty, přepnout na infra vidění, vyčistit vše ve výhledu a posunout se dál - po nějakém čase se z toho stane rutina a můžete se soustředit plně na hru.

Závěrem dodám, že tento titul z roku 1990 je ve skutečnosti druhým dílem trilogie. První vyšel pod názvem Team Yankee a třetí v roce 1993 pod titulem War in the Gulf (tomu říkám správné marketingové načasování). Tituly se ale mezi sebou příliš neliší, jen mírně změněná grafika, čili jde skoro až o datadisky. Ale hratelné budou asi všechny podobně.

A je tuhá! Ani teď se mi nepodařilo uhrát první misi. Ale hergot, to mne to teďka chytlo!