2. 8. 2017

Joust


Jedna z těch legendárních her, které jsem nikdy nepochopil, jak mohou někoho bavit. Vydaná v roce 1982 od Williams Electronics. Poprvé jsem ji hrál až v hiresovém remaku pro Macintosh a jelikož to byla jedna z mých první her na tomto systému, věnoval jsem jí pravděpodobně víc času, než bych si přál. Základní premisa je jednoduchá, jako facka - musíte shazovat nepřátelské rytíře ze sedla létajících pštrosů, na kterém také sedíme a také létáme. Po nedávné návštěvě Arcadehry.cz jsem se rozhodl, že něco o této hře napíšu, ať je zdokumentovaná.



Grafika

Joust je typickou hrou své doby - drtivá většina obrazovky je prostě černá, úvodní umělecký dojem je tvořen zejména velkým stylovým nápisem a pak uvnitř samotné hry je grafika titěrná a minimalistická. Tím neříkám, že je špatná. Maličkaté sprity panáčků a jejich pštrosů jsou roztomilé a dobře rozanimované. A také jich není úplně málo, pštros umí chodit, létat, útočit a také se bezelstně odebrat do bezpečí, když někdo shodí jeho pána na zem. A krom toho se ve hře sem tam mihne i pterodaktyl.


Zvuk

Jednoznačně nejslabší článek hry - zvuků je trestuhodně málo a opakují se - plácání křídel se rychle oposlouchá a sem tam něco pípne, aby se neřeklo. Na svou dobu je to celkem normální řekl bych, ale diskotéku bych kvůli tomu nedělal.


Hratelnost

Ovládání hry je prosté - joystickem jenom měníme směr doprava a doleva, zatím co jediné tlačítko slouží k mávání křídly, tedy k létání. Celé kouzlo Joustu je o tom, že kontrolujeme ptáka s jeho typickou setrvačností a nepřesností - ovládání ze hry dělá komplikovanějšího Flappy Bird, spíše než Defender. Způsob vyhazování ze sedla je daný prostě úhlem kolize s nepřátelským rytířem - ten kdo je výš, vyhrává. Hratelnost je tedy na popis velice primitivní, ale v praxi zajímavě implementovaná a i docela zábavná. Je to výzva hru zvládnout.


Obtížnost

Chvíli trvá, než se člověk sžije s ovládáním a pak začíná nemilosrdná honička na život a na smrt. Ze všech stran na nás nalétávají vlny nepřátel a chtě nechtě nás postupem času utlačí do nižších pater, ve kterých jsme více zranitelní. Za tu necelou hodinu hraní se mi nepodařilo přijít na nějaký zaručený či osvědčený postup, jak vždy vyhrávat - ale zároveň jsem necítil frustraci z nějakého přílišného prohrávání. Nepamatuji, kolik "mincí" jsem do automatu přesně naházel, ale hra mne ke konci přestávala bavit čistě jenom kvůli repetivnosti - což by se s reálnými mincemi asi jen těžko stalo.


Atmosféra

I po těch letech má člověk pocit, že hraje něco výjimečného - ale pořád mi uniká, proč tomu tak je. Může za to ovládání? Fakt, že na hratelnosti Joustu staví další hry jako Baloon Fight nebo dokonce JetPac? Nebo je to hra dvou hráčů, kteří se nemohou vzájemně shodit, ale mají každý své vlastní score? Nebo je to tím, že dole stoupá láva a sem tam nás může chytit luciferova ruka? Anebo je to tím, že volně poletující bezbranní pštrosi dostanou nového pána, pokud rychle neseberete jejich vejce? Nevím, nejsem si jistý. Svět Joustu je trochu pošahaný, ale také magicky zajímavý. To je asi hlavní důvod, proč jsem chtěl také o hře napsat. Je unikátní.

Závěr

Druhý díl hry se nesetkal s extra úspěchem a oproti dílu prvnímu se ani nedočkal mnoha portů. První Joust se objevil snad na všech strojích své doby, dočkal se vydání i pro XBOX 360 a dneska si ho můžete samozřejmě zahrát rovnou v prohlížeči. Taková unikátní hvězdička, na kterou není zdánlivě proč vzpomínat a přece je tady. Hodnotím 526/M.