22. 9. 2017

Mario and Sonic Olympic Games in Rio 2016


Rozhodně nejsem fanda sportovních her, rozhodně nejsem fanda kupování prvoplánovitých rychlokvašek a rozhodně se mi moc nelíbily 3DS verze olympijských her z minulých let, jejichž demoverze se mi dostaly do rukou. Jenže jak má člověk děti, které teprve musí vychovat k rozeznávání kvality, je těžké jim neslíbit, že za první vytržené zuby dostanou hru dle svého výběru. A tak se u nás doma objevil titul, o který bych si normálně neopřel kolo.



Můj předpoklad je, že tato konkrétní hra je jenom derivátem předchozích her v sérii (a že jich pár bylo), ale rozhodl jsem se na titul podívat nezávislou optikou nově příchozího. Pro mé děti to byla jasná volba - olympijské hry jsou zde ztvárněny sérií miniher zhruba na deset témat, které se liší v komplexitě a v náročnosti na časování. Každá disciplína má tři obtížnosti, což obvykle znamená náročnější protivníky řízené počítačem, ale například u gymnastiky (což je ve skutečnosti derivát DDR her) to zásadním způsobem rozšiřuje počet a kombinace úkonů, jenž musíme vykonat.


Veškeré menu jsou přehledné a dobře zdokumentované, brzy přijdete na kloub i soubojím o medajle a začnete si všímat, že hra postupně odemyká obsah. Ten není nijak zázračný - nové oblečení a masky pro sportovce, bonusové postavičky (jakože návštěvy) pro jednotlivé disciplíny, speciální herní režim souboje dvou kapitánů (Mario vs Sonic) a pak sbírání vlajek skrz Mii interakci online. Tento element mne popravdě trochu zklamal, ale jak jsem se snažil naznačit výše, pro mé děti to představuje extázi.


Technicky vzato není hře nic moc co vytknout. Grafika i audiostránka věci je standardní, většina miniher je pro 4 hráče, komplexnější minihry jako fotbal, ragby a volejbal mají navíc vždy jednu akční variantu, ve které při klasickém zápase disponujete "zbraněmi", tedy želvími krunýři, ohnivou kytkou a podobně. Ovládání je vždy velice prosté, návštěvě ho vysvětlíte během pár sekund a to i během poměrně bujaré párty. A navíc každá minihra obsahuje všudypřítomné ikonky s nápovědou, snad jedině s výjimkou ragby není nad čím přemýšlet a prostě jen drtíte tlačítka.


Popravdě mne nenapadá, co více o hře jako takové napsat - prostě je to úplně normální olympijáda, kterých jsme viděli v historii počítačových her desítky, ne-li stovky. Přesto jsem během hraní učinil pár postřehů, o které jsem se chtěl podělit.


Před lety by bylo nepředstavitelné, aby se hlavní koně Segy a Nintenda vůbec potkali na stejné platformě a pro některé z nás bylo těžké přijmout fakt, že se Sonic vůbec objevil na Nintendu. Přitom poprvé se tak stalo zřejmě již v roce 2001 se hrou Sonic Advance a pak následovaly remaky Sonic Adventures 2 pro GameCube a dále Sonic expandoval na mnoho dalších platforem (a to nezmiňuji Sonicovu "nevěru" v podobě dobových PC releasů, jako třeba Sonic CD z roku 1995). Trvalo to ale docela dlouho, než někoho vůbec napadlo dát oba hrdiny do stejné hry.


Je s podivem, že bylo zvoleno právě téma olympijských her. Na jedné straně je logické, že pro fyzické dispozice obou hrdinů bylo zvoleno téma, kde vynikne jejich schopnost běhat a skákat. Ale olympijské hry jsou také symbolem míru, čili zde není příliš prostoru pro nějakou rivalitu, nad rámec přijatelný pro sportovní hry. A teď nejde jenom o tyto dva hrdiny, ale o propojení obou světů. Potkává se zde Bowser a Dr. Robotnik, princezna Peach a Amy, Luigi a jeho ekvivalent Tales. A z principu hry samotné mezi sebou nemají absolutně žádnou chemii, žádnou interakci. Jsou to prostě jenom prázdné 3D modely, které proháníte na závodišti a ani se nesmějete absurdním animacím (a ne, teď mi nejde o to, že jsou animace nerealistické, ale že například animace Waluigiho v běžecké disciplíně vypadá, jakoby plaval. On opravdu plave ve vzduchu prostě).

Přitom potenciál propojení obou světů skrývá netušené možnosti. Co kooperativní hopsačka, nutící dva hráče procházet levelem, který má sekce designované pro každého hrdinu zvlášť? Co nějaká augmented reality hra, kdy se Bowser spojil s Robotnikem a ovládá Zemi postupným rozmisťováním nepřátelských jednotek, na což přijde Sonicovi na pomoc Mario se svou partou z Houbového království? Co kompetetivní hra, která má "konečně" rozseknout, který z hrdinů je "prostě lepší", proč si nikdo nechce udělat tak trochu srandu z více než dvaceti let šťouchanců mezi oběma tábory?

Jinak řečeno: proč to musel být zrovna ten blbej Ubisoft, aby propojil Maria a Šílené králíky v tahové strategii? To opravdu až dosud nikoho nenapadlo, že jak komerčně, tak umělecky je licence Sonica na Nintendí platformě skrývá bombu? Jisté náznaky tady v minulosti byly - vemte si například netradiční RPG od Segy pro DS z roku 2008 - Sonic Chronicles. Těšil jsem se na nášup a dočkal jsem se olympijády.

Smutné.

Ale hra samotná není z nejhorších.