20. 11. 2017

Ready Player One


Knihy moc nečtu, ale dar je dar a tak jsem se pustil s vervou do čtení románu z herního prostředí. Podle všeho se totiž jedná o dílo, které mi musí zákonitě padnout do noty. A musím říci, že kniha na mne skutečně působí, jako by mi byla psána na míru.



Samotný příběh není zas tak oslnivý, ba naopak bych ho označil za primitivní. Klasická cesta opomíjeného nerda, pana Nikoho, až k nejvyšším metám pomyslného žebříčku herního světa. Celé to samozřejmě dobře dopadne, ti správní hrdinové se do sebe zamilují, svět bude zachráněn a zlo možná poraženo do té míry, aby se mohlo vrátit v příštím díle.

Co ale činí příběh unikátním je jeho zasazení do světa, který je de facto postaven na reálných základech, avšak se silným nádechem nostalgie let šedesát-až-osmedesátých. Je to takový mokrý sen všech geeků. Co kdyby existoval svět, ve kterém znalosti hlášek Monty Pythonů, schopnost dohrát Zork a orientace v názvech alb kapely Rush měly skutečnou hodnotu? V našem stávajícím světě se to může zdát utopické, ale právě takovou utopii sledujeme v knize Ready Player One. Svět, ve kterém hodnota virtuálu mnohonásobně přesahuje hodnotu reálu a takřka náhodní youtuběři mohou měnit dějiny. Ty reálné.

Ech, takže to není zas tak mimo mísu, co?

Ale k věci. Kniha je napsaná "pěkně svinsky", protože prakticky na každé stránce najdeme jednu kulturní (či popkulturní) referenci, při které se může čtenář zatetelit, že daný odkaz jakože chápe. Nebudu lhát - během čtení jsem se tetelil skoro neustále, ale přišlo mi, že autor mé srdce získal velice snadno. Když totiž přehlédnu odkazy na dobovou hudbu (kterou jsem nikdy neposlouchal a nesledoval), tak jsem s přehledem zvládal i pokročilejší znalosti filmů a samozřejmě převážně her. Vlastně - jediná, skutečně JEDINÁ věc, kterou jsem nevěděl, byl bug v první verzi hry Tempest, který umožňuje nafarmit hodně životů.

Technická poznámka - vize systému OASIS, ve kterém se odehrává většina příběhu, je dle mého skromného názoru přežitkem. Takhle se designovaly futuristické systémy v osmedesátých letech, kdy se zdálo, že virtuální realita je odpovědí na všechno a že si lidé budou vyměňovat informace přes privátní chatroomy. Je mi jasné, že takto má OASIS působit, ale celkově to ubíralo na uvěřitelnosti konceptu jako takového. Škoda, že autor nepřišel s nějakou kreativnější vizí, která by umožňovala stejnou míru svobody projevu.

Totiž virtuální realita zde slouží hlavně jako kulisa - hrdinové příběhu mohou navštívit doslova jakoukoliv lokalitu v historii existence a fantazie - buď pečlivě zrekonstruované lokality ze Země anebo pečlivě zrekonstruované vize z her, knih, filmů či jen prostě výplody fantazie šílenců. Asi proto mi přišla kniha celkově dost primitivní, že se autor vlastně ani nemusel moc snažit, protože dříve, než by narazil na nějakou logickou překážku ve vyprávění příběhu, stačí prostě napsat "... a najednou se ocitl v jeskyni..." a všechno dává smysl, "protože VR neasi".

Tento pocit ve mně rezonoval hlavně ke konci knihy, kdy už příběh neměl co skrývat a člověk jenom čekal na finální bitvu, která byla musím říci velkolepá, ale naprosto předvídatelná. Když to ale hodím za hlavu, musím uznat, že dílo bylo napsané čtivě a dodalo mi toho pocitu, že jsem chytrej, protože znám Adventure na Atari 2600. Takže vlastně doporučuji :).