22. 12. 2017

Shadow Force



Máme tady čas Vánoc a není tedy důvodu se zdržovat zbytečnostmi a rovnou se podíváme na pár her, které jsem objevil (na doporučení kanálu GameSack) v době nedávné a které mne zaujaly svou originalitou, byť samozřejmě jen částečnou. První pán na holení se jmenuje Shadow Force a v roce 1992 ho vydala známá firma Technos. Jde o beat-em-up hru, avšak bylo do ní propašováno mnoho prvků z her bojových, které by člověk rozhodně nečekal. A navíc se v ní lze převtělovat do nepřátel!



Grafika

Hra je poplatná svému žánru, sprity postav jsou spíše menší, ale je jich opravdu velké množství a jsou hezky prokreslené. Levely samotné jsou dlouhé a plné rozmanitých útvarů, střídají interiéry i exteriéry, no nevšiml jsem si žádného paralaxního scrollingu a to víte, občas člověku stačí ke štěstí trochu té paralaxy. Na výběr máme ze čtyř postaviček a každá má sadu čtyř základních útoků a obvykle dva útoky speciální. Čili animací je ve hře opravdu velké množství, čímž je obhájena menší velikost postaviček. Výjimku tvoří samozřejmě bossové, kteří jsou naopak pěkně vysocí. Grafický design mi trochu připomíná Ninja Gaiden, ale je zde více barev, objektů a roztodivných tvarů mutujících biojaderných nepřátel (celkem snad 20 typů, na tento žánr vysoké číslo).


Zvuk

Zvuky úderů a hekání jsou poměrně fádní a navíc jich není mnoho. Všechno ale zachraňuje vynikající hudba, kterou si pobrukuji i nyní, při psaní tohoto článku. Některé motivy podle mne Technos vykradli z Final Fightu, volba nástrojů je zkrátka až příliš nápadně podobná této slavné předloze všech chodiček-mlátiček. Hudba se často střídá a mění i během úrovně, dramatizuje akci na obrazovce a tak dávám palec nahoru.


Hratelnost

Tempo hry není vysoké a to hlavně kvůli tomu, že je hra na svůj žánr a dobu vydání překvapivě složitá. Shadow Force je totiž schizofrenní - tváří se jako beat-em-up, ale zároveň se hraje spíše jako bojová hra, aniž by se snažila kopírovat Street Fightera (což velmi oceňuji). Na útok máme dvě tlačítka pěstí a dvě tlačítka kopů, ale zároveň máme separátní tlačítko pro skok, pro tento žánr typické. Naše postavička se navíc VŽDY otočí čelem k nejbližšímu nepříteli, takže má hráč pocit, že hraje takový mini-zápas. Ale přitom se kolem nás rojí další a další nepřátelé.


Obtížnost

Myslím si, že je velice těžké se tuto hru naučit tak, aby ji člověk uměl "alespoň dobře". Ale jakmile to prolomí, tak je hra v podstatě lehká. Vlny nepřátel zde prakticky neexistují, chodí na nás jen v kombinacích a celkově spíše v malých počtech - a nakonec vždy bojujeme v jeden okamžik jen jeden na jednoho. Takže jde vysloveně o memorizaci typů útoků a obran a precizní exekuci. Což se při prvním hraní samozřejmě nedá udělat. Počet mincí, který jsem do prvního průchodu musel investovat, jsem raději ani nepočítal. Díky úplně odlišnému stylu oproti již zmíněnému Final Fightu jsem ve hře z počátku chyboval příliš často a zbytečně.


Atmosféra

Jak jsem pochopil, na každého z dvaceti typů nepřátel platí trochu jiná kombinace tlačítek. Stejně jako my, tak i naši oponenti mají schopnost blokování, ale stačí k ním normálně přijít a chytnout je. Paleta úderů je široká no a nejlepším trikem je, že se můžeme do libovolného nepřítele převtělit a bojovat v jeho kůži s jeho vlastními speciálními útoky. Zdravíčko máme pořád to samé samozřejmě, hra nám nic neulehčuje, ale na druhou stranu nám hra vždy zobrazí, jak speciální útok vyvolat a některé údery jsou skutečně mocné a prakticky proti ním není obrany. Chodící bojovka se šesti tlačítky a převtělováním? Vynikající, od hry jsem se nemohl odtrhnout a ještě si ji párkrát zahraju.


Závěr

Je to maličko podobná situace, jako s Shadow over Mystara. Hra samotná není vysloveně dokonalá, ale její komplikovanost je vysloveně lákavá a je naditá obsahem a menšími vtipnými nápady. Proto hru hodnotím vysoce 867/M.