11. 1. 2018

Robotron: 2084


Nebylo to poprvé, co jsem někde mimoděk zaslechl, že "Nejlepší hra všech dob je Robotron: 2084". Samotnou hru pochopitelně znám, ale popravdě jsem ji nikdy nehrál na automatu (tedy ani MAME), poprvé před půl rokem U Cválajícího Ducha. Poslední době jsem se hře pověnoval a musím říci narovinu jednu věc: tohle je opravdu archetyp toho, co jsou "počítačové hry". Neuvěřitelně náročná, návyková a sofistikovaná holomajzna. Je rychlá, vyžaduje preciznost a ano, došel jsem po několika hodinách v závěru, že je to právě Robotron: 2084, který by se měl stát základním studijním materiálem všech, kteří si chtějí o médiu počítačových her udělat ucelený obrázek.



Grafika

Na rok 1982 není grafika nijak nestandardní. Ve srovnání s Q*bertem, vydaným v témže roce, je hra vizuálně téměř fádní. Celá hra se odehrává na jediné obrazovce, postavičky jsou drobounké, ale za to jich je na scéně velmi vysoký počet. Krátký úvod do hry nám vysvětlí smysl všech druhů panáčků a zbytek monitoru je prostě černý. Vysoký kontrast rozhodně napomáhá snadnějšímu a hlavně rychlejšímu rozeznání nepřátel od sebe, protože každý vyžaduje jinou taktiku, no ale jsou to hlavně animované přechody mezi úrovněmi, které svou psychedeličností navozují tu správnou scifi atmosféru. Celkově je ale grafika dost chudá a nevýrazná. Řekl bych "normální", vzhledem k roku vydání. Dneska již neosloví.


Zvuk

Podobně se dá hovořit i o zvuku. Je velice chudý, omezený a tak nějak obecně poplatný době vydání. V podstatě není přitomná ani hudba, snad vyjma sekundové melodie. Nedostatek zvuku je vyvážený svou mohutností - hra pořád řve a hlučí a k mému překvapení nejde o otravný element hry. Rychle se mi to hučení vrylo do paměti, vrylo se mi přímo pod kůži ušních boltců - občas to příjemně zatahá za nervy.


Hratelnost

Robotron: 2084 je Svatý Grál, co se hratelnosti týče. Chápete se ovládání robota, který pomocí jednoho joysticku hodí do osmi směrů a za pomoci joysticku druhého zase do osmi směrů střílíte. Hry jako Smash T.V. vděčí svému konceptu právě Robotronovi a není se co divit. Tempo hry je hektické, konstantně non-stop střílíte, masakr civilistů je nevyhnutelný. Hra zkrátka vyžaduje absurdně vysokou pozornost, kulíte oči a snažíte se co nejrychleji rozeznat, kterým směrem poslat střely nejdříve, kterým směrem utíkat před střelami nepřátel, které civilisty zachránit teď, které potom a které obětovat... jací roboti jsou nezničitelní a jací se naopak umí evolvovat do smrtící podoby. Hra odsýpá tak rychle, že většinou zemřete dřív, než se zorientujete - většina nepřátel jde totiž přímo na vaše tělo a chce vás rozsápat.


Obtížnost

Archetyp automatových her. Z počátku se vám bude zdát, že není možné se hru naučit, ba že není možné dohrát ani jen první level. Asi tak po deseti mincích se dostanete do druhého levelu a ten pocit se zopakuje. Jakmile se na obrazovce objeví GAME OVER, není možné ve hře pokračovat, vždy se musí od začátku. To je důvod, proč je hra tak nelidsky obtížná - není možné se mincemi "vykoupit" a memorizovat úrovně za pochodu. Každičká hra je unikátním průchodem (se třemi pokusy) a unikátním zážitkem. Po několika hodinách se možná dokážete dotlačit do pátého, možná desátého levelu - ale přesto často zařvete třeba hned ve třetím. Nepodařilo se mi ve hře objevit žádný grif či trik, kterým by se člověk zaručeně vysekal z kritických situací - ba co víc - domnívám se, že žádný takový trik ve hře neexistuje. Na hraní této hry prostě musíte být... pařan. Pařan nejhrubšího zrna. A pokud možno pod vlivem nějaké drogy, aby se ta frenetičnost dala snést. Co že za pilule a bobule tenkrát žrali?


Atmosféra

Nedá se nic dělat - tohle je hra jak víno. To rychlé střídání úrovní (většinou je možné dohrát jakoukoliv za několik vteřin), ten neutuchající dunivý zvuk, ty epileptické záblesky ze zajímavě rozanimovaných výbuchů - to všechno vás teleportuje do osmdesátých let, do zablešené maringotky, kdy vyjeveně civíte do monitoru a přísaháte sami sobě, že další dvoukoruna už bude určitě poslední. Na mém domácím arcade panelu nemám správné rozpětí mezi oběma joysticky, čímž hra maličko trpí, ale i tak - tohle si říká o naprostý kult, který nepotřebuje následníka či pokračování.


Závěr

Budu stručný - na této hře nenalézám jedinou chybičku. Dokonce si myslím, že vymačkala ze své doby naprosté maximum toho nejlepšího, co bylo možné do hry vůbec vložit. Dokonce si myslím, že "lepší grafika" či "lepší zvuk" by hře uškodily - tak prostinká myšlenka zpracovaná tak prostým způsobem je přesně tím důvodem magické přitažlivosti. Mizí bariéra mezi hráčem a hrou, joysticky vrůstají do paží a blikající nápis Robotron: 2084 nutí vhodit další minci. Z těchto důvodů sem se rozhodil hře udělit nejvyšší možné hodnocení vůbec. 1000/M.