4. 1. 2018

Sbohem, Wii U


Není mnoho konzolí, které byly mrtvé před narozením. A ještě méně jich bylo mrtvých před samotným početím. Zatím co o Wii se dá hovořit celé hodiny, Wii U bylo od prvního okamžiku ohlášení v podstatě tuhé. Paradoxně ale mělo vynikající startovní pozici. Nintendo začalo s úvodem osmé generace konzolí o rok dříve, než konkurence. Měli nasysleno hromady peněz z prodejů DS a Wii. A jako vždy měli možnost stavět na solidních základech předchozí produkce - já sám jsem si na pomyslné vítězství byl ochoten vsadit. Jenže pak se rozjela marketingová nekampaň a všechno to šlo do stoupy.



Těch důvodů jsou celé mraky. Nintendo jakoby zúročilo naprosto všechny marketingové zkušenosti za posledních třicet let a rozhodlo se zkusit, jaké by to bylo, kdyby všechny tyto zkušenosti ignorovali. A tak se nám zrodilo Wii U. Konzole s mega potenciálem, který byl nakonec mega promarněný.

Jedním z hlavních taháků mělo být takzvané asynchronní hraní, kdy jeden hráč hraje (povětšinou v utajení) na své vlastní osobní obrazovce, zatím co druhý hráč (či více hráčů) pak hraje na televizi. Sám jsem si od toho sliboval mnohé a hodně miniher jasně demonstrovalo, že jde o herní mechanismus životaschopný a zábavný. Žádný killer titul ale nepřišel a tak se valná část her odehrávala na jedné, na druhé, ale jen málokdy na obou obrazovkách najednou.

Nintendo je také pověstné nevalnou podporou third party vývojařů a poprvadě - na začátku to nevypadalo úplně marně. Samozřejmě, že vládl především Ubisoft (ZombiU, Rayman, Splinter Cell, Assassins Creed 3 a 4), ale tato podpora velmi brzy skončila. EA se k tomu postavila ještě hůře, dočkali jsme se akorát tak Mass Effect 3, nějaká ta FIFA a jinak v podstatě nic moc. Podpora mimo japonskou produkci hodně rychle vyšuměla, což bylo patrné již po pár měsících existence.

Co považuji za největší paradox, je samotná kvalita her. Totiž, na Wii U je kvantitativně málo her, o tom nelze vést spor. Dá se s trochou nadsázky říci, že každý žánr je zastoupený jedinou, ale za to dokonalou hrou. Vemte si hry jako Super Mario 3D World, to je hopsačka jak víno, hodna císařů, králů a svatých. Bayonetta 2 mi sebrala dech svou kreativitou. Mario Kart 8 jsou ideální závodní hrou a  Super Smash Bros. zase ideální mlátičkou. Pikmin 3 jsou fantastickou realtime strategií, Monster Hunter Tri Ultimate zase opulentním JRPG. Super Mario Maker supluju veškeré 2D hopsačky v historii a budoucnosti, Star Fox Zero je poctivá střílečka s raketkou. Když započítáme obligátní hit roku 2017  -  tedy Breath of the Wild, díváme se na TOP TEN konzole, kdy každičký titul si zaslouží nejvyšší možné ocenění. Paradoxní ale je, že o mnoho více her se konzole prostě nedočkala, ta podpora byla zpětnou optikou dost slabá.

Tragické bylo rovněž načasování většiny titulů. Star Fox Zero měl být launchovka. Breath of the Wild podobně. Třetí Pikmini - jakkoliv je považuji za skvostnou zábavu - se z kraje životnosti konzole zkrátka neuchytili. Dodnes nechápu, jak mohl zapadnout titul Wonderful 101. Nintendo se více soustředilo na vydávání menších a průměrnějších her, byť s prémiovou cenou. NES Remix mne sice bavil, ale nebyla to tak úplně hra. HD remaky Wind Waker a Twilight Princess patří do platinového fondu her vůbec, ale už to tady bylo. A nevydat žádného Metroida je ostudné, Virtual Console to nezachránila.

Moje soukromá doměnka je, že s touto konzolí Nintendo chtělo sjednotit všechny jejich platformy. Na Virtual Consoli se objevilo i Nintendo DS, objevily se znova vydané hity z Wii, spousta indie her - ale se zpožděním, na okraji většího zájmu. Takže ona to je řádně našláplá konzole, co se obsahu týče. Jenom toho nového bylo málo. Pro ty, co by rádi objevili svět Nintenda, není lepší volby, než Wii U. Protože ta jediná krabička umí zahostovat prakticky VŠECHNY pecky, co kdy Nintendo vydalo. Už nemusíte kupovat žádný další hardware. A asi proto se Wii U v mém osobním žebříčku stala jednou z mých nejoblíbenějších konzolí vůbec!

Asi vás to překvapí, ale moje nejoblíbenější hra na Wii U je... Affordable Space Adventure. Prakticky jediná hra, která  staví na asynchronní spolupráci až tří hráčů a která je zábavná a přístupná všem. Dal bych si s chutí remake na Switch...

A to je asi tak celá pointa. Teprve Switch je to, čím mělo být Wii U. Zavádějící kampaň, kdy Satoru Iwata ukázal tablet s tlačítky, pomýlil mnoho lidí a když jim došlo, že to chce krabičku (byť tichou a elegantnní) pod televizí, už bylo pozdě. Na rozdíl od Virtual Boye nejde o čistou katastrofu, ale rozhodně jde o největší selhání Nintenda, co se fatálního nevyužití potenciálu konzole týče.

Ale teda byla to jízda. K Wii U se budu strašně rád vracet, díky za něj, Nintendo!