16. 1. 2018

Ve službách krále Reginalda do hradu goblinů


Jméno Michal Bronec není v českých herních kruzích zas tak neznámé. Stál za vydáváník legendárního českého klonu Dungeons and Dragons s názvem Dračí Doupě od společnosti Altar. V roce 1993 toto vydavatelství publikovalo titul "Ve službách krále Reginalda do hradu goblinů", což není nic jiného, než gamebook Michala Bronce. Ti větry ošlehanější si jistě vybaví, že v samotném Dračím Doupěti jsme se mohli na začátku seznámit se hrou jako takovou pomocí ukázkového zkráceného gamebooku s náznem Jarikovo dobrodružství. "Reginald" je takový Jarik, ale dotažený k plné kráse.



Sehnat tento gamebook v dnešní době nebylo snadné. Kopie, kterou jsem kdysi disponoval, se ztratila čert ví kde. Po bazarech a antikvariátech jsem ji nezahlédl a tak to byla více méně náhoda a trpělivost, když se kniha objevila na nějaké knižní sociální síti či portálu. Neváhal jsem a za pár dní jsem již třímal knihu v ruce. Ha! Pařba může začít.

I když si obsah příběhu poměrně dobře pamatuji, samotná hra se mi docela solidně vykouřila z hlavy - což je jedině dobře, jinak bych si hru těžko užil.

Gamebook má vynikající strukturu. Je jasný jako facka, čitelný a motivující. První část hry je lokalizovaná do opuštěného hradu, který byl vyrabovaný již tolikkrát, že v něm těžko očekávat nějaké cennosti či zajímavost. I tak je hráč mnohokrát konfrontován s odstavci, které jsou označené hvězdičkou, tedy že je možné je navštívit pouze jedinkrát. Obligátní jednorázové nálezy pokladů jsou jedna věc, ale často jsem byl překvapen nějakým nečekaným nepřítelem, pádem o patro níže a podobně. Přestože je prostředí spíše mrtvé a prázdné, dobře jsem se seznámil se hrou a s herní mapou.

Docela dlouho mi ale trvalo, než jsem se proklestil k druhé části hry. To bloudění mne iritovalo snad půl hodiny, kdy jsem začal mít zaječí úmysly a hru si nepoctivým otočením na příslušnou pasáž zkrátit. Jenže ani to nebylo tak jednoduché! Hra přes svou relativní krátkost je totiž překvapivě komplexní a zabírá přes 875 číslovaných odstavců (to možná trochu mate, většina odstavců je velice krátkých a kniha má pouze 190 stran). Najít to správné místo, aniž bych přeskočil nějakou podstatnější část hry, se mi zkrátka nepodařilo.

Úplnou náhodou jsem ale zjistil, že se mi doma nachází jeden z mnoha zachovaných sešitů, které jsem v mládí pokresloval herními mapami a nápady na nové hry. A co čert nechtěl, našel jsem své staré mapky, které jsem si u hraní gamebooku před dvaceti lety dělal! A tak byla jen otázka chvilky najít správný postup hrou a konečně jsem se pustil do druhé části hry.




Druhá část hry je více přímočará, ale zase se v ní kompletně změní atmosféra a vlastně začíná i úplně nový děj hry! Hned z kraje nás uvítá zřejmě nejzapamatovatelnější část hry - cesta dloooooooouhou chodbou. To je přesně ten moment, kdy si uvědomíte, že hra mohla být klidně o sto, možná dvěstě odstavců kratší, jelikož právě tato část je nechvalně proslulá svou nebývalou otravností a to napříč všemi gamebooky, které jsem kdy hrál.

Co ale pro mne bylo skvělou zprávou, že jsem si skoro vůbec nepamatoval, co přesně se za dloooooohou chodbou skrývalo. Rámcově jsem věděl, že tam je goblin, nějaká holka k zachránění a vůbec se hra začala podobat klasickému fantasy, jak ho známe z jiných her. Ale to neubralo na atmosféře a asi po dalších dvou dnech střídmého hraní jsem se hrdě dostal na konec, resp. na jeden z několika konců.

Musím vyzdvihnout, že hra i po těch letech neztratila svůj šarm. Je vtipně napsaná. Například jsem vyšplhal (po solidních útrapách) na vysoký strom a v jeho dutině jsem svitek s básní:

Vážený nálezče,
původně jsem do této dutiny chtěl ukrýt svůj traktát o nesmyslnosti všeho počínání, posléze
jsem jej však, věren své filosofii, zahodil.
EPISOMOS

Hra má opravdu atmosféru starých partií Dračího Doupěte. Sem tam absurdní design a nepříliš smysluplné duševní pochody hlavního hrdiny (a konec konců jsou nevšední i pochody většiny vedlejších postav), důraz na detaily v nepatřišných pasážích a naopak letmé popisy zásadních částí děje - to tak nějak patří k oné době a i k této hře. Opravdu mne hraní tohoto titulu přeneslo do časů, kterých někteří rádi říkají, že byly jednodušší.

Oceňuji rovněž, že se Michal Bronec nebál kontroverzních alternativních konců, které totálně zhatí představu o sluníčkovém hrdinovi, toužícím po troše toho uznání. A taky se mi líbí, že ve hře hraje značnou roli náhoda. Samo o sobě nahodilost ve hrách zrovna nevyhledávám, ale jde opravdu o úlitbu stylu, jakým Páni Jeskyň v dřevních dobách designovali dobrodružství. Co je ale obzvláště chytré, že si podváděním (tedy konstantním házením šestky na kostkách) ne vždy pomůžete.

Hra má zároveň spousty much. Poměrně v brzké  části hry je možné potkat nejméně dva nepřátele, na které hrdina bude těžko stačit. To mi přijde nefér a docela se divím, že to prošlo beta testingem. Rovněž bych řekl, že pravidla hry jsou na gamebook trochu těžkopádné. Je sice fajn, že krom útočného a obranného čísla ve hře figuruje také sebevědomí, půlživoty a hody na iniciativu. Jako byla taková doba, ale dneska to na poctivé hraní nevidím.

Tak jako tak - zásadní dílo české herní - literární scény a jsem tuze rád, že ho mám v knihovně. Na internetu jistě najdete PDF verzi, tak si ji vytiskněte a projděte, za tu srandu to stojí! Jo a mimochodem - tohle byl poslední gamebook, o kterém jsem se chtěl na blogu zmínit.